Je to přesně ten typ příběhu, který kulturní publicisté zbožňují. Autor, jehož rukopis odmítlo několik desítek nakladatelů — je to neprodejné; mělo by se to zásadně zkrátit; překomponovat —, svůj debut nakonec přece jen vydá a stane se zdánlivě nevyhnutelné: do roka a do dne o knize mluví kdekdo, očeše všechny možné ceny a nakladatel svým přátelům může povídat, že jen díky svému neomylnému instinktu a tak dále.

Součástí tohoto příběhu je i to, že za autorem přijíždějí novináři a rozprávějí s ním o psaní a životě. Autor do zapnutého diktafonu povídá, že na knize pracoval deset let, a přestože novinář — v tomto případě britského Guardianu — není tak hloupý, aby kvalitu knihy měřil tím, jak dlouho s ní autor obcoval, moc dobře také ví, že to v jeho článku vyzní. Stejně jako skutečnost, že když Douglas Stuart svůj objemný debut Shuggie Bain konečně vydal, došlo na lockdown a on měl pocit, že jeho kariéra spisovatele skončila dřív, než mohla začít.

Shuggie Bain, kniha, která obdržela Man Bookerovu cenu a v roce 2020 opravdu vyhrála všechny možné knižní ankety, se odehrává v osmdesátých letech v chudinských čtvrtích skotského Glasgow. Sám Stuart však už přes dvacet let žije v East Village na Manhattanu. I kdyby jeho autobiografický román o krušném dětství s alkoholickou matkou zapadl, hlady by tedy určitě neumřel. Profesí módní návrhář pracoval pro značky jako Calvin Klein nebo Banana Republic, v jeho profesním životopise se vyjímají samé top jobs. Zatímco jeho dětské románové já páčí krabičky různých automatů a měřáků, aby z nich vyštrachalo drobné na jídlo či taxík, Stuart se vypracoval mezi příjmovou elitu módního průmyslu. New York, New York.

Předchozí odstavec lze číst jen jako mimoběžný životopisný náčrt. Nebo také jako něco příznačného pro současnou vlnu knih, které tematizují bílou chudobu a život na periferii. Po vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách na podzim roku 2016 se hojně probírala autobiografie J. D. Vancea Americká elegie, jež popisuje americký Středozápad očima někoho, kdo z něj pochází, a ostatním tak může ukázat ten podivný tradiční svět, na který se zapomnělo. Také Vance píše z pozice toho, kdo svůj původ překonal: vystudoval elitní Yale, živil se jako politický komentátor a jeho příběh včetně úspěchu Americké elegie je ztělesněním amerického snu. Nebo Didier Eribon — na rozdíl od konzervativce Vancea oblíbenec levice —, ten už jako profesor a známý životopisec Michela Foucaulta vzpomíná v Návratu do Remeše na matku, jež musela v továrně dělat přesčasy, aby mu zaplatila vzdělání, a cítí se jako „zrádce“ dělnické třídy. Hojně probíraná svědectví o životě na periferii zkrátka doručují téměř vždy ti, kteří ho opustili, těm, kteří ho nikdy nezažili. Tak je tomu i v případě Shuggieho Baina a není úplně od věci mít to na paměti.

Jak se postarat o matku

Stuartův pětisetstránkový román se odehrává mezi roky 1981 a 1992. Glasgow je rozpolcen mezi katolíky a protestanty, tedy mezi fotbalové kluby Celtic a Glasgow Rangers, a pokud náhodou někoho fotbal nezajímá vůbec, je to nejspíš „buzerant“. Z Londýna na všechno dohlíží trvalá Margaret Thatcherové, v důsledku jejíž politiky mizí jak pracovní místa, tak investice do veřejné sféry. Ale to všechno tvoří spíše jen horizont románu — text se ve skutečnosti málokdy odlepí od ubíjející každodennosti. Agnes Bainovou opustí její druhý manžel poté, co ji od jejích rodičů i se třemi dětmi přestěhuje do hornické čtvrti. Agnes se vyznačuje několika věcmi: dbá na styl, ať už jde o oblékání, nebo způsob mluvy, takže do nového prostředí rozhodně nezapadne, je přitažlivá a umí toho využít, takže jí ostatní ženy nemohou přijít na jméno, a především je to alkoholička, takže její děti se spíše starají o ni než ona o ně.

Nejstarší Catherine záhy odchází žít se svým snoubencem a prostřední Leek žije ve svém vlastním světě, i když zrovna sedí u stolu v kuchyni. Takže zátěž dopadá hlavně na nejmladšího Shuggieho, autorovo dětské alter ego. Shuggie je jemný hoch, kterému ostatní děti neustále dávají najevo, že je divný: smějí se mu, že mluví spisovně, nadávají mu, že neumí chodit zeširoka jako chlap, natož nakopnout balon, a příležitostně ho šikanují. Někdy v budoucnu bude jeho osudem milovat muže, ale prozatím bezmezně miluje matku. Rozčesává jí vlasy, kupuje punčocháče, aby nechodila v potrhaných, dává pozor, aby se nezadusila zvratky, a nejvíc ze všeho touží po tom, aby oba „byli normální“. Jenže Agnes se svou závislostí dokáže udělat zhruba tolik jako Shuggie s tím, že ho přitahují kluci.

Upřímně řečeno, o moc víc se toho na těch pěti stech stranách neděje. Stuart ve svém debutu nenabízí žádný velký dějový oblouk a ani postavy neujdou zrovna velký kus cesty; některé se vytratí, jiné se objeví na poslední chvíli, většina z nich se pomalu noří do bažiny svého osudu. Přestože rozsah by k té představě mohl svádět, Shuggie Bain není ani společenský román, který by vrstvu po vrstvě odchlipoval potíže Skotska osmdesátých let. Stuart se nesnaží o velký epický záběr na Glasgow, většina scén se odehrává v jedné domácnosti nebo v její bezprostřední blízkosti. Kdyby se rodina dvakrát nepřestěhovala, díky čemuž se vymění alespoň sousedé, repetice by už byly neúnosné. Být ten román o sto padesát stran kratší, bude o dvacet procent lepší.

Čím si tedy román Shuggie Bain získal tolik pozornosti? Zaprvé, je skvěle napsaný, přičemž dobrá zpráva je, že český překlad Lenky Sobotové tomu dostojí. Šlo by snad mluvit o jakémsi věcném lyrismu či lyrické věcnosti: Shuggie Bain je emocionálně hodně nabitá próza, ale neukapávají z ní žádné umělé slzy. Obálku anglického i českého vydání zdobí černobílá fotografie kluka, který se uprostřed zpustlého plácku mezi činžáky vyškrábal na železný sloup ve tvaru T, a v podobných tónech se drží i Stuartův styl: přesný, prokreslený, působivý, styl, který se drží spíše ve stupních šedi, než že by na skutečnost aplikoval různé insta filtry, které každé situaci dodají na náladě a dramatičnosti. K dojmu jisté vnitřní uměřenosti přispívá i to, že ačkoli zjevně jde o autobiografickou látku, Stuart vypráví v er-formě, dokonce občas nechává mizet titulního hrdinu ze scény.

Za druhé, Shuggie Bain se velmi dobře trefuje do soudobých literárních trendů, aniž by to vyznívalo jako jejich prvoplánové naplňování. Téma bílé chudiny jsem už zmínil, stejně jako skutečnost, že Shuggie je queer. Podobně jako Édouard Luis vyrůstá ve světě skutečných, tvrdých a hlavně zničených mužů, jimž život nevyšel, ale požadují — protože nic jiného než pýcha jim už nezbylo —, aby děti kráčely v jejich stopách. Shuggieho kontakty s mužským světem se odehrávají mezi nezájmem, posměchem a odsouzením, s výjimkou bratra není mezi muži nikdo, kdo by ho přijal. Shuggie se tedy o to více upíná na sebedestruktivní matku, jen sem tam se mu do života nachomýtne nějaká kamarádka, jejíž hlavní devízou je, že nic neřeší. To všechno dohromady poskytuje dostatečně nezvyklou sociografii, aby to udrželo pozornost čtenáře, pro něhož je dnes Glasgow osmdesátých let určitě větší exotika než indický ašram nebo safari v Africe.

No-go zóna

„Shuggie je román o ztrátě a zármutku. Byl bych ho nepotřeboval napsat, kdyby moje matka ještě žila,“ vypráví Stuart otevřeně. Terapeutické psaní má u části kritiky mizernou pověst, jenže jednu základní věc mají osobní psaní a terapie opravdu společné: jde o možnost ponořit se znovu do situací, které se nepodařilo zpracovat v době, kdy se děly. Trauma je to, co se nepodařilo povyprávět druhý den, a je jedno, jestli kvůli tomu, že nebylo komu, nebo že chyběla slova. Psát někdy znamená vrátit se do no-go zóny a v případě Stuarta to znamenalo začít v luxusu East Village a se stálým partnerem po boku vyprávět o Glasgow, zoufalé lásce k matce a šikaně vrstevníků. Dobrý román může ve skutečnosti vzniknout z jakéhokoli materiálu, ať ho vyplaví fantazie, osobní historie, nebo velké dějiny — ale žádný takový materiál sám o sobě dobrý román nedělá.

Jiná otázka je, co si počít s problémem naznačeným v úvodu: obraz bílé chudiny vytvářejí téměř výhradně ti, kdo výtahem vyjeli do jiné společenské třídy. Možná to nejde jinak, možná hlasy chudých a nevzdělaných, kteří zůstali chudými a nevzdělanými, skutečně nedokážeme slyšet jinak než v ozvěnách agrese, populismu a vzájemného neporozumění. Těžko se však zbavit dojmu, že v případě Stuarta je to především vytříbený vkus pro textury a rozvinutý jazykový kód, kterým se lidé dorozumívají na Manhattanu, co mu umožnilo vyprávět o Glasgow, včetně uvědomělé práce s dialektem nebo zachycení vší té chudoby, šedi a marnosti. Možná se na sebe také z newyorské East Village do glasgowského East Endu dívá až příliš přívětivýma očima, jako by se snažil pochovat své vnitřní dítě, které se kdysi dávno ocitlo ve zlém — na tomto — světě. Ale budiž: Stuartova matka doma na policích vystavovala atrapy klasických děl a Stuart teď jedno takové zkusil napsat. Neuspěl beze zbytku, ale atrapa to rozhodně není. A na pultech zahraničních knihkupectví už čeká jeho druhý román Mladý Mungo.

Autor je šéfredaktor Hosta.