Giorgio Agamben, kterému bude v dubnu jednaosmdesát, na sebe naposledy upozornil během pandemie covidu-19. V protipandemických opatřeních spatřoval zárodek totality. Místo toho, aby politika pečovala o podmínky veřejného prostoru, kultury i vzdělání, proměnili se politici ve velekněze nového náboženství, přesněji řečeno: oddaně sloužili holému životu. První obětí tohoto nového náboženství byl blízký člověk. Kde je blízký, má být vzdálený. Projevem lásky byla nově samota. A změnil se i náš vzhled, když se zahalily naše tváře, které jsou podle Agambena počátkem politiky. Podmínkou demokratické politiky je pluralita, ale my byli k nerozeznání.

S ohledem na Pinocchia, jehož příběh se točí, jak sám Agamben zdůrazňuje, kolem školní docházky, je příznačné, že italský filosof burcoval již během pandemie proti pokusům dětství a mládí „vypnout“ do doby, než bude po všem. Agamben si za tyto intervence vysloužil kritiku, útoky a došlo i na petice vyzývající k tomu, aby některá jeho klasická pojednání, například esej Co je současnost?, nadále nefigurovala na seznamech doporučené literatury ve vysokoškolských sylabech.

Agambenův zájem o Pinocchia však nesouvisí s pandemickou starostí o děti či mládež. O drsnou dětskou zábavu se zajímá dlouhodobě. Ještě před pandemií vydal knihu věnovanou Pulcinellovi, postavě neapolského lidového divadla. Podtitul zní O dětské zábavě ve čtyřech aktech. Pulcinella, jehož jméno znamená kuřátko, bývá vyobrazován s černou maskou a výrazným zakřiveným nosem. Krom atypického nosu sdílí Pulcinella i Pinocchio ještě něco: tropí žerty na prahu života a smrti.

Navíc jsou obě postavy „zaražené“, jako by byly — doslova — retardované, tedy zpozdilé. Když mají mluvit, nemluví, na okolí reagují nepředvídatelně, jejich jednání jako by postrádalo koherenci. Nemusí to být zpozdilost. Z jiného hlediska to totiž vypadá, jako by svými činy a slovy dávaly najevo, že toto všechno není podstatné, že jejich střed je někde jinde — tkví před slovy a činy.

Agamben o Pinocchiovi psal ještě před vydáním monografie z roku 2021. Jednu kapitolu mu věnoval v knize Infanzia e storia (Dětství a dějiny, 1978). Již italský název je v kontextu Pinocchia podstatný. Infanzia původně znamená neschopnost mluvit. Infans je ten, kdo dosud nemá jazyk, anebo jej postrádá. V této souvislosti zmiňuje Agamben předsudek, že člověk je mluvící tvor. Ale copak se dítě rodí s jazykem?

Nikoli, dítě se jej musí pracně učit a jako dospělý o něj pečovat. Naopak zvíře se s komunikačními dovednostmi již rodí. Nikoli zvíře, ale člověk je bytost bez jazyka. To se netýká jen obtíží s dospíváním, ale i lidské neschopnosti „mít“ jazyk. Ten je totiž neovladatelný, zůstává nám vnější. Poznáváme to třeba na tom, jak obtížně se nám často hledají slova, zakoktáváme se, když o jazyk nepečujeme, přicházíme o něj. Člověk z této perspektivy není bytost „mající“ jazyk, ale bytost, již jazyk nepřestává zrazovat.

To, že se Pinocchio do jazyka zamotává a jedním činem ne zřídkakdy popírá svůj předešlý, svědčí o jeho nepolapitelnosti, která jej činí o to pronásledovanějším. Dřevěný chlapec se však nepotýká jen se zástupy těch, kteří mu chtějí uškodit. Jsou tu i četní pedagogičtí pracovníci, kteří to myslí dobře a usilují o to, aby nezbedného rádoby člověka přivedli na správnou cestu. Nejvýraznějším učitelem je zestárlý cvrček, který Pinocchia na jeho dobrodružstvích doprovází a jenž sehraje rozhodující roli v Del Torově filmu. Ostatně tento pedagogický rozměr příběhu stojí v pozadí tradiční interpretace: tato pohádka prý pojednává o přeměně prolhané loutky v poslušného chlapce.

Nejen Agamben upozorňuje, že tento kýč zbavený drsné předlohy byl sice v podání disneyovského zpracování z roku 1940 celosvětově úspěšný, ale s Collodiho dílem nemá mnoho společného. Italský novinář a spisovatel vydal Pinocchiova dobrodružství dvakrát. Poprvé roku 1881 v Giornale per i bambini, tedy v Dětských novinách. Tehdy zvolil žánr jakési tragédie pro děti. Loutku, která svému chudému tatínkovi nese čtyři penízky, pronásleduje kocour a lišák. Když chtějí, aby jim Pinocchio vydal svůj skromný majetek, loutka mince schová pod jazyk; a protože je z tvrdého borovicového dřeva, výtečníci se mu marně pokoušejí otevřít ústa. Záležitost si žádá změnu taktiky. Pinocchia se rozhodnou oběsit. Plán nezní špatně: jakmile chlapec vypustí duši, ústa se uvolní a oni se dostanou k penízkům. Tím tento dětský příběh končí.

Jenže Pinocchio se dětem zalíbil a Collodi se rozhodl navázat. Další dobrodružství vydal roku 1883. Chlapec oběšení přežil díky dobré víle a jeho příběh pokračuje. Tragické prvky se objevují i nadále, ale přecházejí do rozvernosti. Jinými slovy: po tragickém prvním životě se Pinocchiovi podařilo získat život druhý. V tomto životě je lépe ukotven, což neznamená, že svou roztěkanost překonává, ale z patálií se dokáže vymaňovat.

Přerod z tragédie do komedie je příznačný nejen pro Pinocchia. Stěžejní je pro celé Agambenovo dílo. Italský filosof poznamenával již v úvodu k Pulcinellovi:

Temná doba, v níž mi bylo dáno žít, mě přiměla k typu zkoumání, které v mnohých budilo dojem, že musím být obzvláště temná duše. Jak dobře vědí moji přátelé, nic není pravdě vzdálenější. A dnes, když se vrhám do svého posledního zápřahu, si přeji, aby nebyl namáhavý, ale radostný a hravý. Doufám, že ukáži, že komedie je nejen původnější a hlubší než tragédie, ale že je rovněž bližší filosofii, dokonce že si jsou natolik blízké, až vposled splývají vjedno.

Možná to tak nemá jen Pinocchio a Agamben. Zpozorníme-li, možná si uvědomíme, že druhé životy žijeme od určité chvíle všichni.

Pazienza!

Carlo Collodi, novinář, překladatel a autor mistrovského díla o loutce, se narodil roku 1826 ve Florencii. Sám se účastnil bojů za nezávislost Itálie, ale politický vývoj jej zklamal. Poté co se Itálie postavila proti demokratickému směřování, jehož byl Collodi přímluvcem, nepřestával svou přítomnost tepat. Doložit to lze třeba otevřeným dopisem „Pane e libri“ (Chléb a knihy), v němž kritizuje vládní rozhodnutí, na jehož základě byla zavedena povinná školní docházka. Tvůrce Pinocchia se neohrazoval proti vzdělávání chudých, ale namítal, že vláda se dopouští čirého pokrytectví. Kdo nemá na jídlo, nebude své hladovějící děti posílat do školy. V Collodiho knize mají ostatně oba, tatínek i Pinocchio, soustavně hlad.

Čteme-li navíc originál, nikoli adaptaci, může nás zarazit, že podivný zde není jen Pinocchio. V tomto světě nehraje nic. Pinocchio se třeba ocitá před soudem. Výjimečně však neprovedl nic on sám, to on byl okraden. Za soudce zaskakuje opičák, který však nechá zatknout dřevěnou oběť samu, aby si napříště takto nevyskakovala. Ani další postavy v dětech nevzbudí důvěru v „systém“. Jakmile se na scéně objevuje lékař, někomu se fyzicky přitíží a strážníci snad ze zásady pronásledují nevinné.

Takový svět by byl k nepřežití, kdyby si postavy nesecvičily správný postoj. Napříč knihou se ozývá zvolání Pazienza!, tedy italský výraz pro trpělivost. V knize se objevuje celkem patnáctkrát v podobě důrazného povzdechu, který lze přeložit jako „klid“ nebo „co naplat“. John Hopper a Anna Kraczynová, kteří vydali roku 2021 nový anglický překlad, píší: „Pazienza! je výrazem fatalismu. V tom obratu se ozývají staletí nechtěné, ale nevyhnutelné rezignace. Od pádu Římské říše až po sjednocení Itálie, k němuž došlo jen krátce před sepsáním tohoto mistrovského díla, žila většina obyvatel pod cizími vládci, na něž neměli buď žádný, anebo pramalý vliv.“

Nyní je možná jasnější, proč autor zvolil za protagonistu loutku. Dřevěný chlapec postrádá to, co bychom nazvali vůlí, míníme-li tím schopnost vzít svůj život do rukou. Ale třebaže panáček nedrží otěže, jakmile se jej chce někdo zmocnit, ví, jak vyklouznout. Pinocchio je bez vůle, ale vyznačuje se nebývalou vzpurností. Agamben proto navrhuje chápat jej jako chlápka bez minulosti, příběhu. Filosoficky řečeno: postrádá substanci.

Je-li tomu tak, svedlo by nás na scestí, kdybychom se ptali: Kdo je Pinocchio? Nesouvisející útržky v tom případě poslepujeme do naivního příběhu o nezbedné loutce, které rostl nos, kdykoli zalhala, a která se nakonec díky lásce ke svému otci proměnila ve skutečného chlapce. To je prý špatně: Ale co tedy Agamben navrhuje?

Nejprve sleduje to, co podvrací naučená očekávání, která vznášíme na pohádku. Žádné „byl jednou jeden král“. Na počátku čteme: „Byl jednou jeden obyčejný kus dřeva, obyčejné poleno.“ Knihu Pinocchiova dobrodružství není snadné zařadit. Je to mezní žánr, který v sobě spojuje něco z pohádky, románu, tragédie, bajky, frašky. Jistá podvratnost je patrná již v tom, jak se tesař a otec Geppetto, údajně milující stařeček, ke svému chlapci chová. Při jeho zrodu žertuje. „Pinocchio, ano, to jméno mu přinese štěstí. Znal jsem celou rodinu Pinocchiových. Ti si žili. Nejbohatší z nich chodívali žebrotou,“ uchechtne se, když chlapečka poprvé drží v náruči.

Nežák

Od samého počátku je výrazný Pinocchiův odpor ke vzdělání. Krátce po svém vyřezání oznamuje, že si zamýšlí jen hrát a že pro práci nebyl stvořen. Ostatně Pinocchio možná ví, co dělá. Vzdělávání má v tomto světě hroznou pověst. V knize třeba vystupuje lišák, který utrpěl vzdělávací úraz: při učení přišel o oči, a tak mu nezbylo než se stát banditou. Otec však na chlapce naléhá, a on se tedy navzdory všemu vydává směr škola. Cestou však narazí na cirkus a jiné loutky. Principál mu navíc nabídne přivýdělek. Pinocchio neváhá. Jenže od cirkusáka dostane ony čtyři penízky, kvůli nimž je později oběšen.

Ale Pinocchio zažije období, kdy do školy chodí. Přemluví jej dobrá víla. I kvůli ní se velmi snaží a svými výkony ční nad všemi spolužáky. Ti žárlí, a tak dřevěného chlapce zmanipulují a svedou na scestí. Jinými slovy: pro Pinocchia není ve škole místo. Buď je příliš drzý a natvrdlý, anebo výtečný. Je vždy buď více, nebo méně, než by si ostatní představovali.

Záhada jménem Pinocchio se dočká rozřešení poté, co chlapec vyvázne ze svého nejriskantnějšího dobrodružství. Zatímco bloudí světem, jeho nešťastný starý otec jej hledá. Přitom se ocitne v břiše nikoli biblické velryby, ale italského žraloka. Pinocchio jej zde nalezne a vysvobodí. Podle konvenční interpretace je to tato starost o svého rodiče, která z Pinocchia učiní skutečného chlapce.

Ale to nedává smysl, namítá Agamben. Neodpovídá tomu Collodiho popis. Jakmile před otcem stojí elegantně oděný chlapec, tento již skoro mladý muž se dotáže, kdeže je nyní starý dřevěný Pinocchio. Otec pokyne Pinocchiovým směrem. Dřevěná loutka se sice opírá o židli, ale na svých dřevěných nožkách stojí. Sám Collodi tuto zvláštnost vyzdvihuje: kdyby z loutky nyní vyprchal život, jistě by se neudržela na nohách. Jakým zázrakem se nesesunula na zem? Zkrátka Pinocchio nemizí. Sice je nyní spíše na straně smrti než života, ale dřevěné srdce v něm tluče.

Agamben proto tvrdí: nejde o proměnu, ale o zdvojení. Chlapec se zrodil, jakmile si uvědomil odlišnost dvou řádů bytí — uvědomil si, že je tu pinocchiovský a chlapecký řád bytí. Je tu živý, a proto smrtelný chlapec na straně jedné, a nesmrtelná, ale proto i ne zcela živá loutka. Pinocchio je nyní pro chlapce vzpomínkou, ale Collodi naznačuje, že je vlastně o něco více než vzpomínkou.

Co to má znamenat? Žije ten, kdo porozuměl dvěma řádům. Ten, kdo žije plnost bytí, ví, že nesmí stát jen uprostřed života, že na něj vždy musí hledět i z jeho krajů a prahů. Tento kraj je Pinocchio. Jakmile si uvědomujeme tuto podvojnost řádů, začíná náš druhý život.

Pinocchio je naše mrtvolné nitro, z něhož žijeme; je naší únikovou cestou, když máme dojem, že nás nějaký kocour oběsil. Můžeme se „hodit“ mrtvým, ale můžeme také určitým skutečnostem odumírat, aniž bychom sami zemřeli. Něco v sobě umrtvit, ale přežít. Pinocchio je ono hledisko v nás, které nepřestává prchat před odpovědností a dospělostí. Jenže toto hledisko nám umožňuje být dospělí a zodpovědní. Máme odvahu jednat, protože se ze smyčky přinejhorším nějak vysvlékneme. Pinocchio je uvědoměním, že nepatříme jen do řádu lidského, že lidskými můžeme být proto, že k nám patří i něco, možná docela temného, co toto lidství přesahuje.

Tatínku, staň se tatínkem!

Přístup mexického režiséra je spřízněný. I on odmítá předsudek, že se loutka promění v chlapce. Agamben zdůrazňuje, že Pinocchio nemá životní příběh, že je sadou scén, které nenavazují, občas se někde jen tak protnou, ale hned se zase rozcházejí. To Del Toro se o narativní oblouk opírá. Vypráví příběh otce, který v první světové válce přišel o svého syna Karla. Když se jednou opije a padne na něj zoufalý a hněvivý stesk, vyřeže si loutku, která obživne. Pro otce to žádná útěcha není. Vždyť se tolik liší od jeho milovaného, poslušného a láskyplného Karla. Pinocchio je otravný, impulzivní, zlomyslný, a přesto netouží po ničem tolik jako po lásce a přijetí. Taková drzost.

Del Toro stvořil Pinocchia blízkého duši současného člověka. Kdo dnes nemá pocit, že (nejen) pro své rodiče není dost dobrým.

S Agambenovou interpretací se takové čtení na straně jedné rozchází. Italský myslitel navazuje spíše na platónské mýty o duši, která člověka překračuje, a proto je vždy i nelidská. Ale na straně druhé se vyjevuje i jistá souvislost. Oba Pinocchiové jsou mimo. Ten Agambenův je buď výtečný, nebo propadající. Del Toro zase líčí otce, který chce mít normální dítě, ale má obludu.

Pinocchio, který je vyčerpaný nepřijetím ze strany otce i šikanujících dětí, najde útočiště v cirkusu, kde se do něj zamiluje sám Duce. V tvrdosti borovicového dřeva spatřuje Mussolini něco, co dnešním změkčilým dětem chybí: pevnost, odvahu, vytrvalost. Pinocchio narukuje do války. V otci se probouzí stesk. Přijde o dalšího syna? To nemíní riskovat, a proto nasazuje svůj život a vydává se na dobrodružnou cestu. Ve skutečnosti nehledá trapnou loutku, spíše propadá iluzi, že by snad mohl nalézt Karla, svého pravého syna.

I ve filmu se otec při svém putování ocitá v břiše obrovské ryby. Rovněž Pinocchio padá po náletech do moře, i jeho spolkne legendární žralok, v němž se shledá s otcem. Ten to však jako obvykle vidí černě, jsou odsouzeni k ošklivé smrti. Z tohoto žaludku nikdo nikdy živý nevyvázl. Je zjevné, že otci chybí fantazie, která je vlastní tomu, jenž má srdce ze dřeva, a tak ví, že příběh bude pokračovat. Ne, takto snadno se neumírá.

„Nenávidím tě, tatínku. Miluji válku,“ rozkřičí se Pinocchio a jeho nos roste tak mohutně, až se promění v obrovitánskou borovici. Otec odřízne Pinocchiovo tělíčko od mohutného stromu a oba po kmeni vylezou z rybího břicha. Jenže teď čeká Pinocchia výzva nejvyšší: dopravit starého muže na břeh. Jak na to? Otec je příliš starý, moře nepřeplave a Pinocchiovo tělo není pro plavání dostatečně pružné. Pinocchio učiní domluvu se Smrtí: Smrt mu umožní stát se skutečným chlapcem, který s otcem na zádech doplave na břeh a starého muže doprovodí do bezpečí. Tam však — jako skutečný chlapec — umírá vyčerpáním.

Na tuto nespravedlnost se nemůže dívat cvrček žijící v Pinocchiově hrudi. Je to intelektuál, který chtěl na počátku knihy sepsat své paměti. Ale víla mu kdysi slíbila, že bude-li doprovázet Pinocchia, nadejde čas, kdy mu splní jedno přání. Prý mu klidně vydá i rukopis. Na to cvrček slyšel. Nyní se dovolává víly a opakuje jí, co mu kdysi řekla: „‚Na tomto světě dostaneš to, co dáš,‘ říkala jsi.“ Cvrček argumentuje: ten chlapec se vzdal nesmrtelnosti pro svého tatínka, a nyní má zůstat mrtvý? Čert vem vydání rukopisu! Cvrček chce spravedlnost a víla ať Pinocchiovi kouká vrátit život! Víla cvrčkovu argumentaci uzná a loutka otevře oči. Jeho tatínek nyní vysloví slova, po nichž chlapec vždy toužil: „Miluji tě přesně takového, jaký jsi.“

Pinocchio zůstává loutkou. To otec se změnil. Z nedůtklivého, hrubého starce se stal člověk milující svého syna. A z vysmívané a ponižované loutky se stala loutka, která je milovaná. Ale víla Pinocchiovi nedala lidský smrtelný život — vrátila mu jeho nesmrtelnost. Postupně proto pohřbívá otce, poté i cvrčka. A zůstává sám.

Věčnost v nás

Pinocchio je prý hrdina naší doby, psali koncem roku 2022 v časopise The Economist. Copak dnes, když jsme všichni napojeni na stroje, víme, kdo je skutečný chlapec? A víme, co je pouhá věc? Copak na nás všechno nemrká? A je vlastně člověk spíše zvíře, nebo duchovní bytost? A jak to máme s tím genderem? Jste muž, nebo žena? Nic z toho?

Ale to podstatné se neznejasňuje. Ani dnes. Agamben ve své knize zachraňuje věčné jádro dřevěné loutky. Zachraňuje nesmrtelnost, kterou jsme tak lacině v moderně zahodili a smířili se s tím, že nic jako věčnost neexistuje. Problém možná byl, že jsme si ji představovali jako nový byt, od něhož dostaneme klíče, když zemřeme. Ale věčnost je rozměr našeho vztahu k času a přítomnosti, a tedy i k nám samým. Je to vědomí, že se nevyčerpáváme v tom či onom trapasu či neštěstí. Máme únikové cesty. Toto naše jádro je v nás naopak to nejpevnější, skoro jako by bylo z borovicového dřeva. Proto Agamben poznamenává, že není temným myslitelem, že jeho posláním je převádět tragédii na komedii. Tragédie je podlehnutí hrůze doby, komedie schopnost najít skulinku, jak říct: Ne, takto snadno se neumírá, ale ani nezoufá.

Snad nejzajímavější na adaptaci Del Tora je cvrček, kterého umístil do samého srdce Pinocchia. Cvrček zamýšlel napsat vlastní autobiografii, nakonec se stal Pinocchiovým biografem. Dává to smysl. Není každá naše biografie tak trochu Pinocchiova autobiografie?

I my nosíme ve svém nitru věčnost — zatvrzelou, zpozdilou, tvrdohlavou. Je opuštěná, vysmívaná, obludná. Je nesouměřitelná se vším, co je. Je vždy více i méně než to, co je. Film končí poznámkou: Je možné, že nakonec, tedy až zemřou všichni blízcí, zemře i věčný Pinocchio. Věčnost bez druhých totiž není nic a srdce ze dřeva se rozpadne.

Ale nedělejme si to příliš pohodlné, příliš dojemné: druzí bez věčnosti v nás — to také není nic hezkého. Pak hrozí, že nás budou vodit jako loutku. Jen když v nás tluče dřevěné srdce, jen když budeme trochu Pinocchiem, věčně tvrdohlavým tupcem, budeme svobodní, nebudeme pouhou loutkou. Což je nejspíše podmínkou toho, abychom byli milováni a druhé milovali. Jako skutečné děti.