Umění a společnost 1989—2019
host 03/20

Kvadratura maior devadesátých let

Eva Klíčová
Shodou okolností i tak trochu k desátému sametovému výročí Česká televize v roce 1999 odvysílala seriálový normalizační klenot: Třicet případů majora Zemana. Vysílání provázela mohutná společenská debata a jen bibliografický soupis publicistických, knižních a audiovizuálních zdrojů vztahujících se k tehdejší kulturní válce by byl delší než tato rubrika. Nekonečné normostrany by následovaly, pokud bychom chtěli ještě analyzovat, roztřídit či interpretovat všemožná nekončící diskusní vlákna prorůstající dodnes český internet.

Co to všechno tehdy, v roce 1996, kdy se téma porevoluční reprízy Třiceti případů majora Zemana poprvé vynořilo — původně v plánech soukromé televize Premiéra —, vlastně znamenalo? A přinesl časový odstup nějaké rozhřešení? Celá kauza do sebe tenkrát vstřebala především dobové politické nálady a to, co v drtivé většině názorových výstřelů zcela převážilo, byl problém s dějinami. Respektive s jejich interpretací. Devadesátá léta byla nesena do jisté míry řekněme „kontrarevoluční“ či retrospektivní dynamikou. Zkušenost konce osmdesátých let formovala revoluci jako v podstatě cestu zpět před socialistický „experiment“: vraceli se (někteří) emigranti, umlčovaní spisovatelé se vraceli do literatury, vracely se majetky, my všichni jsme se vraceli do Evropy. Byla rehabilitována první republika, podnikání, bohatství, individualismus. Naše především intelektuální izolace za železnou oponou zde vytvořila podmínky pro růst naivní představy, že stačí společnost ubránit před „komunistickou vírou“, a ona už se sama přirozeně zformuje v prosperujícího kapitalistického tygra Baťových dědiců. Jenže navzdory lustračnímu zákonu nebo Zákonu o protiprávnosti komunistického režimu narůstala z polistopadového vývoje frustrace. Vršící se hospodářské kauzy nebo krizi demokracie v podobě opoziční smlouvy (1998) už provázely regulérní návaly ostalgie: rádia zaplavovala éter normalizační pop music, na obrazovky se vracely důvěrně známé tváře i celé pořady — zvláště ty jako Sanitka nebo Nemocnice na kraji města, z nichž vanul normalizační biedermeier. Třicet případů majora Zemana byla však přece jen ideologická zbraň jiného kalibru.

Proč mi ukazujete... takovou hrůzu?

Seriál byl ve své době (1974—1979) největším projektem Československé televize a vznikal pod Ústřední redakcí armády, bezpečnosti a brannosti (ÚRABB) a ve spolupráci s Federálním ministerstvem vnitra. Kromě pečlivé politické kontroly se mu však dostalo také skutečně velkorysé finanční podpory. Jednotlivé díly převypravovaly konkrétní události poválečných dějin — pochopitelně z pohledu komunistického narativu a v žánru kriminálního případu —, přičemž dramaturg a hlavní scenárista Jiří Procházka (režie Jiří Sequens) kombinoval obecnější ideové výklady s účelovou faktografickou manipulací. Dílo se tak hemží téměř groteskními figurkami proradných intelektuálů, chamtivé buržoazie, tmářů z řad církve, všelijakých hrabivých někdejších živnostníčků, nihilistických i vyšinutých konzumentů drog, násilníků, dobrodruhů, světáckých agentů a vůbec pestré společnosti narušující divákův normalizační „klid na práci“. Zápletky vyvěrají sice z konkrétních historických událostí a kriminálních případů: babický případ (Vrah se skrývá v poli), únos letadla do Mnichova (Mimikry), brutální vražda Herty Černínové (Kvadratura ženy) nebo případu z Vonoklas (Studna), ale mnohdy, aby správně ilustrovaly politickou linii a zároveň fungovaly jako oslava práce silových složek a krimi zároveň, se měnily k nepoznání se svým reálným předobrazem.

Dějepisným panoramatem se navíc line osobní příběh Honzy Zemana. Zde série kromě jiného naráží také na situaci, kdy hlavní hrdina řeší případy, které by ve skutečnosti spadaly do různých složek Sboru národní bezpečnosti, případně Státní bezpečnosti (státněbezpečnostní versus kriminální případy) a také pod různé správy (rozvědka a kontrarozvědka). Výsledek tvoří specifickou fikci, jejíž funkce měla posílit ideové povědomí diváků, ale zároveň ukázat seriál, který dostojí standardům popkulturní zábavy západního švihu: vypráví tedy efektním filmařským jazykem a hudbou a obrazy za účasti hereckých hvězd konstruuje emotivní atmosféry. Televizní premiéry se postupně vždy po deseti dílech vysílaly v letech 1976, 1977 a 1979—1980, vizuálně exotické „kubánské“ díly Rukojmí v Bella Vista a Poselství z neznámé země byly sestříhány do celovečerního filmu Rukojmí v Bella Vista (1979) — vše proběhlo vždy za mimořádného diváckého zájmu. Pět případů vyšlo také jako komiks v podání Káji Saudka v Pionýrské stezce (1976—1978).

Směs dějinného vítězného patosu, akčních scén, šestákově hororového tajemna, erotičnosti, záběrů ze „Západu“ či exotické Kuby, to vše tvořilo pestré kosmopolitně dráždivé mikrosvěty — v nivelizované erární realitě sedmdesátých let. Stylizovaný patos a politizovaný jazyk však také rychle zestárly a krátce po listopadu 1989 seriál rychle proměnily v atraktivní materii pro různé postmoderní citace, aluze, ironická přepracování a satiru. To ostatně platilo i pro další produkty socialistické popkultury: soc-pop music se jako první zmocnilo (ironicky samozřejmě) Radio 1, a jak vzpomněl v jednom z textů ke Třiceti případům Jiří Peňás („Nesmrtelní Hurvínci“, Respekt, 1996): „Vrcholem ,společenských akcí‘ tzv. intelektuální mládeže (například plesů Revolver Revue) je vystoupení skupin parodujících zlatý věk televizního populáru.“ Pozornosti tak neunikla ani úvodní seriálová melodie Zdeňka Lišky, která se v roce 1994 dočkala cover verze na albu Mládí i tak velkou lásku bere s humorem skupiny Vltava. Různé scény se několikrát objevily v České sodě (například „Zkušenej kamuflážník“ s Václavem Klausem, 1994) a podobně.

Seriál byl součástí kulturního povědomí a podle toho s ním bylo svobodně interpretačně nakládáno. A pokud tu dorůstala generace, která se v dětství s majorem minula, mohla se dovzdělat v rámci filmové přehlídky Febiofestu, v jejímž programu se v roce 1995 vybrané díly objevily.

Antikomunisté byli toho večera poněkud neklidní

A přesto: když v roce 1996 do českých médií pronikla informace, že by seriál měla odvysílat tehdejší TV Premiéra (pozdější TV Prima), propukla mezi českým komentariátem panika. Premiéra tehdy seriál nakonec neodvysílala, ale téma už bylo na stole a diváci se pídili. Vladimír Železný, k němuž se v pořadu Volejte řediteli na TV Nova upíraly zraky národa s nadějí, zklamal: „Je to otevírání hrobů, které silně páchne.“ Denní Telegraf (5. 3. 1996) následně otiskl dopis čtenáře nejen uznale reagujícího na Železného autoritu, ale i nezáludně formulujícího právě to, čeho se děsili mnozí tehdejší „pravicoví“ komentátoři: že by seriál mohli zhlédnout dospívající, kteří komunisty zažili jen jako děti, a mohlo by dojít k „určitému ovlivnění“, zvláště s ohledem na nadcházející volby a možný zisk komunistů.

Jestliže rané devadesátky nakládaly se seriálem bez zábran, druhá polovina dekády už lehce paranoidněla. Zkrátka „blbá nálada“ (Václav Havel, 1997) byla zde a demokracie se najednou jevila tak nějak křehkou a film pro pamětníky zmutoval v ideologické kladivo na demokracii. Zatímco za normálních okolností intelektuálové rádi svět pobaveně ujišťují o tom, že umění je jen hra a fikce, jíž nemáme poměřovat parametry aktuálního světa, s Třiceti případy se tak nějak proměnili v diváka píšícího Ladislavu Chudíkovi aka „doktoru Sovovi“ medicínský dotaz. S Třiceti případy se začalo nakládat pomalu jako s (falešným) historickým dokumentem a morální rozhořčení stoupalo. Rovněž Jiří Peňás v již zmíněném článku psal o „překročení Rubikonu“ čili znovuuvádění Inženýrské odysey a seriálů, „jež mají ideologii vepsánu přímo ve svém rodokmenu“, i o „tabu“, které brzy padne s Třiceti případy. Výmluvné je i rámování Třiceti případů psychosexuální metaforou, kde společnost se jeví dočasně napraveným deviantem, který po letech „karantény“ opět podléhá „principu slasti“ (tj. úchylné slasti) a žádá znovu své seriály.

Už zde se také objevuje elitářské sebepojetí, které dodnes mnoha komentátorům brání pochopit, co se kolem nich děje: „Nostalgie po pokleslé zábavě minulých let se však zdaleka netýká jen prostých nenáročných adresátů,“ uvažuje Peňás, aby upozornil na to, že i sofistikovanější kruhy chtějí ukojit „sentimentální touhu po kýči“. Kupodivu represivní postoj k seriálu zaujal i Fero Fenič, zakladatel Febiofestu: „[…] šířením v televizi ale vnucujeme seriál i divákovi, který o něj ani zájem nemá, nebo někomu, kdo neví, z jaké doby to pochází a proč to bylo natočeno,“ vysvětloval Mladé frontě Dnes v roce 1998 (1. 8.) v rámci rozsáhlého materiálu věnovaného diskusi o vysílání Třiceti případů. Jeho postoj prozrazuje značnou nedůvěru v mimopražské diváky (na rozdíl od Febiofestu), nad jejichž skromnými možnostmi porozumění normalizačnímu dílu a jeho případné dezinterpretaci musí pražští intelektuálové bdít — stručně řečeno příkopy rozdělené společnosti pražský paternalismus usilovně kutal už tehdy. To už však také byl rok 1998, kdy se nediskutovalo jen o tom, zda vysílat, či nevysílat, ale také o tom, zda vysílat ve veřejnoprávní České televizi.

Člověk, s nímž nápad reprízovat Třicet případů doputoval do České televize, byl někdejší programový ředitel Primy a nově šéf programové skladby v České televizi Martin Bezouška. Muž, který v osmdesátých letech působil také jako dramaturg filmového studia Barrandov, vnesl do debat o vysílání zdánlivě osvětový a historicky reflexivní rozměr: „Česká televize se musí postavit k tomu, co zdědila, co kdysi vytvořila.“ Jan Jirák z Rady ČT si od vysílání seriálu dokonce sliboval ještě více: „Osobně to považuji za významný příspěvek ke studiu dějin propagandy. […] A myslím si dokonce, že vysílání majora Zemana může pomoci rehabilitovat zdejší politické vězně.“ Z dnešního pohledu působí tyto výroky fascinujícím dojmem přinejmenším ve dvou rovinách: v neschopnosti politiků zmírnit křivdy vzniklé za komunistické éry a v naprostém nezájmu o kvalitu vzdělávání včetně moderních dějin. A teď má oboje suplovat bizarní komunistická fikce Třiceti případů. Jaká nesnesitelná lehkost české cesty k demokracii. A nejen to, také kouřová clona, kde se ušlechtilými úmysly maskuje prostý hlad vedení televize po rozdivočelých peoplemetrech, jejichž příslib stvrzovala repríza seriálu pod Tatrami. Martin Šmatlák z TV Markíza hovořil o seriálu následovně: „Domnívám se, že byl opravdu dobře natočen, když se odhlédne od ideologie, samozřejmě pokud to vůbec jde. Ale já si myslím, že by ideologie neměla hrát roli, když jde o filmy nebo seriály zejména pro pamětníky“ („Risk Markízy diváci ocenili,“ Mladá fronta Dnes, 1. 8. 1998). I tento matoucí výrok inspiruje komunikační strategii Martina Bezoušky, který se zmiňuje o „brilantních detektivkách“, které se ocitly v „trezoru“. Na toto veřejnoprávní pokrytectví upozorňuje Jindřich Šídlo (Respekt, 30. 11. 1998), který vše považuje za komerční tah, kdy zájem o seriál není odpovědí na společenskou poptávku, ale že sama Česká televize tuto poptávku prostřednictvím Bezoušky a ředitele Puchalského vyvolala. Šídlovo odmítnutí seriálu vychází pak také spíše z toho, že jej odmítá vnímat jako fikci, když mluví o jeho „nadpřirozené prolhanosti“ (řekněme u popkultury obvyklé).

Čeští publicisté se marně snaží o důstojný odpor vůči audiovizuálnímu socialistickému monumentu, jímž v časech blbé nálady a oposmlouvy hrozí ještě více oslabit demokracii pragmatici z České televize. Mnozí účastníci stále vyhrocenější diskuse postupně opouštějí svůj původně benevolentní přístup a přidávají se k táboru zastánců represivního přístupu — tedy nevysílat (například Tomáš Marek přehodnocuje původní lehkovážný postoj „je to tak blbé, až je to krásné“, podobně Adam Drda se nejprve domnívá, že by mohlo jít o osvětový počin, později obviňuje Českou televizi z alibismu). Často se objevují obavy, zda diváci dešifrují seriálovou demagogii, v diskusích se však také vedou paralely s dalšími fikcemi tvořenými na míru propagandě, především té nacistické, ale na přetřes přijde i americká komerční produkce. Například Martin Komárek (Mladá fronta Dnes, 13. 11. 1998) použil příměr s Pobřežní hlídkou a teenagerským seriálem Beverly Hills 90210, které pro mladou generaci považuje za daleko nebezpečnější.

Zatímco srovnání s „hloupými americkými seriály“ vyznívají obecně relativizačně, smířlivě a také kriticky vůči západní masové tvorbě — a z dnešní perspektivy environmentálního rozvratu je vlastně otázka, zda ideologie naftařské ságy Dallas není stejně zhoubná jako ta majorzemanovská —, naopak příměry k nacistické propagandě směřují k represivnímu přístupu. Ilustrací už zcela účelového srovnávání různých vizuálních produktů moderního světa může být postoj tehdejšího šéfredaktora Lidových novin Pavla Šafra, který seriál staví nejen vedle nacistické propagandy, ale i tvrdé pornografie („Do našich domovů se vrací Rudý Honza“, Lidové noviny, 16. 9. 1999) — a tady nelze nevzpomenout peňásovské podobenství o sledování Zemana a odpírané slasti („Asimilovaná lež“, Respekt, 12. 10. 1998):

Uvědomíme-li si však souvislosti takového voyeurismu, stojí za to uvážit, jestli by si dospělý člověk neměl tuto poněkud úchylnou touhu po slasti odpustit — když už si ji vedení ČT odpustit nedokáže.

Jakej je tohle divnej svět, hoši 

Jestliže se někteří ve vztahu k předrevolučnímu audiovizuálnímu dědictví staví trochu moc intelektuálně (psychoanalyticky), podstatně přímočařejší jsou politické a kulturní subjekty v čele s Konfederací politických vězňů (usilovali o soudní zákaz vysílání), kterou následovala Obec spisovatelů nebo Český filmový a televizní svaz. Právě Konfederace debatu vyostřovala hysterickým způsobem, například její předseda Stanislav Drobný uvedení retro seriálu doslova démonizuje: „Svým počinem se tak Česká televize přihlásila k pozvolné rehabilitaci bolševismu“ („Političtí vězni jsou proti uvedení Třiceti případů majora Zemana“, Lidové noviny, 19. 10. 1998). Výmluvný je v tomto kontextu i postoj ultrakonzervativce Romana Jocha z Občanského institutu, který považuje celý zemanovský problém za zástupný, protože mimo zákon by měla být postavena především sama Komunistická strana Čech a Moravy („Telefonické glosy“, Lidové noviny, 10. 9. 1999). Z parlamentních stran úsilí směřující k zákazu vysílání Třiceti případů vyvíjela rozhodně nejčinoroději Občanská demokratická strana — jakkoli to kontrastuje s jejím aktuálním bojem proti politické korektnosti. Tehdejší místopředseda Poslanecké sněmovny Ivan Langer například faxoval řediteli České televize Puchalskému výhružku, že odvysílá-li se Major Zeman, bude televizi odebrána možnost příjmů z reklamy — informaci přinesly Hospodářské noviny dne 10. 9. 1999.

Mezi dalším nátlakem politiků (především, ale nejen) Občanské demokratické strany vyvíjeným na Českou televizi vyniká výzva místopředsedy senátu Přemysla Sobotky. Tomu by zákaz zvenčí připomínal cenzuru, zato by mu vůbec nevadila autocenzura pracovníků České televize, tu by dokonce očekával („Cenzurovat pořady kvůli Zemanovi senátoři nechtějí“, Právo, 11. 9. 1999). Pana senátora asi nikdy nenapadlo, že normalizace držela pohromadě dlouhých dvacet let právě kvůli zbytnělé celospolečenské schopnosti permanentní autocenzury. Řekněme tedy, že na uchování její mentality vůbec nepotřebujeme vnitrácký seriál, ale že nám docela postačí současní politici včetně těch pravicových.

Do názorové arény nakonec vstupuje také Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která se vůči záměru veřejnoprávního média ohrazuje ve „Zprávě o činnosti rady“ za rok 1999:

Rada dospěla na základě vyhodnocení monitoringu vysílání prvních dílů k závěru, že uvádění seriálu „Třicet návratů“ v doposud prezentované podobě je v rozporu s veřejnoprávním posláním a povinnostmi České televize.

Seriál byl přesto odvysílán. Nutno však zdůraznit, že nakonec právě jako komponovaný pořad Třicet návratů, kdy byl ke každému dílu připojen dokument vysvětlující reálné okolnosti případů — a následná diskuse. To pro změnu vystupňovalo nesouhlasnou publicistickou aktivitu na straně konzervativní levice, tedy hlavně v řadách komunistů a na stránkách Haló novin. Dne 10. října 1998 tamtéž se Vladimír Radovanský vysmíval České televizi za dokumentární zemanovský přívěsek příměrem zvěčněným ve filmu Vesničko má středisková Jiřího Menzela, kde je parodováno hlasatelské klišé o „nastavování zrcadla“, jímž se uváděly západní filmy. Jízlivě vyznívá také řečnická otázka Saši Hrbotického (Haló noviny, 18. 3. 1998), který by uvítal hojnější uvádění dalších normalizačních děl: „[…] je snad naše demokracie natolik křehká, že by ji dokázal rozvrátit jistý major Zeman či jedna Žena za pultem?“

Z obojího je zřejmé, jak tito nostalgikové ovládali cynismus předrevolučních oficiálních proklamací a že i pro ně je starý seriál stále aktuální politickou zbraní stejně jako pro pravici. Podobně jako Radovanský se k doprovodným dokumentům staví také Jan Kadlec („O třech Zemanech a také o Saturninovi“, Haló noviny 4. 9. 1998), místo „nastavování zrcadla“ však použije „kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru“, známou ze Saturnina Zdeňka Jirotky. Celou diskusi o nevysílání Třiceti případů vnímá jako příznak okurkové sezony a odmítá názory „fundamentalistických antikomunistů“ Fera Feniče nebo Jana Rejžka („falšuje se zde historie a nejde o umělecké dílo“) a naopak vyzdvihne vysokou profesionální úroveň třicetidílného spektáklu. Pokud bychom už už byli v pokušení s Kadlecem souhlasit v rovině toho, že jde především o fikci, sám Kadlec záhy sklouzne k argumentaci pracující s povahou seriálu jako historického důkazu — a nikoli s dobově podmíněnou a politicky vynucenou interpretací:

A samozřejmě vědí, že všechno, co se v něm odehrává, bylo v té době realitou, včetně ozbrojených agentů i domácích vrahů, jako byli Mašínové, i jiných zločinců, že se střílelo na hranicích, za což zaplatily životem téměř dvě stovky pohraničníků…

Podobně zvráceně (tedy nejenže dílo nepovažuje za fikci, ale za historii — a dokonce nepřekroucenou) argumentuje nakonec i Radovanský („Budou nastavovat zrcadlo socialismu?“, Haló noviny, 10. 10. 1998), který reaguje na dokument korigující „babický“ díl Vrah se skrývá v poli v obavě, že by si mohly další generace myslet, „že všechny třídní války padesátých let byly jen výmyslem a sérií provokací komunistické bezpečnosti“. Jakkoli autor nepolemizuje průkazně přímo s dokumentem o Babicích, nakládá s ním paradoxně jako s další fikcí (na rozdíl od krimi seriálu, který pro něj představuje vyšší stupeň pravdivosti) a princip antikomunistické propagandy pro jistotu ilustruje na filmu Vladimíra Michálka Je třeba zabít Sekala.

V celé tehdejší diskusi se tedy rezignuje na povahu zdroje, jenž je interpretován, což platí pro přispěvatele Haló novin stejně jako pro ódéesáky nebo Konfederaci politických vězňů. Za pozdní plod této záměny může být považována i žaloba spisovatele Jana Beneše na vedení TV Prima, která v roce 2004 (již bez zásadnější polemiky) seriál znovu odvysílala. Benešovi vadila absence konfrontačních dokumentů, které provázely reprízu v České televizi, ale také okolnost, že postava opozičního spisovatele Pavla Daneše, s níž měl být snadno identifikován, jej poškozuje u čtenářů, a tedy že televize Prima naplňuje skutkovou podstatu trestného činu pomluvy. Policie trestní oznámení odložila a celé to vlastně mohlo akorát urazit právě autorovy čtenáře podezírané z naprosté neschopnosti rozlišit fikci a skutečnost.

V roce 2007 Česká televize prodala autorská práva seriálu distribuční firmě Český film Praga, která všechny díly vydala formou patnácti DVD nosičů (na každém nosiči se nacházely dva díly), které byly vždy přiloženy k nedělnímu výtisku bulvárního deníku Aha. Tím byl navždy znehodnocen televizní divácký tahák zakázaného ovoce.

Bude potřeba zvládnout zákony popkultury po našem

Přestože filmová řeč Třiceti případů rychle stárla a vybízela spíše k ironickému čtení, mnozí aktéři dobové debaty to přehlédli a naopak ji považovali za velice mocnou až do míry ovlivnění výsledků voleb či rehabilitace zločineckého režimu. Žalostnou dimenzí celé tehdejší diskuse je, že nikdo například neapeloval na kvalitní mediální výchovu a výuku moderních dějin, které by vyvážily svobodomyslný postoj ke zveřejňování jakékoli fikce jako specifického dokumentu dobového myšlení. A s oprávněnými obavami dodejme, že zde mluvíme o éře před dramatickým nástupem vlivu internetu — a dosud se ve vzdělávání změnilo jen pramálo. Účastníci debaty se místo toho vysilovali moralizováním, hledáním co nejefektnějších pojmenování dehonestujících jejich oponenty — jakkoli je všechny spojovalo vesměs naivní čtení seriálu. Elita s přístupem do médií si uchovávala nadřazený postoj k masám v jejích očích snadno manipulovatelným, které je třeba vychovávat emocionálně vzrušenými komentáři. Hmm — a nepomohlo to, můžeme si přiznat po dvaceti letech.

Nikdo si tehdy prakticky nepřipouštěl, že lidé mohou mít velmi různé důvody, proč se k seriálu vracet. Třeba proto, že se prolínal s jejich osobní pamětí, a to často spíše emocionálně přes vzrušující žánr než deskripcí politických událostí a narážek. Kolik diváků pochopilo všechny ty dekonstruované a opět rekonstruované případy — které většinou ani nebyly součástí oficiální výuky/propagandy, ale předmětem zamlčování? Podobně pro většinu účinkujících herců byl seriál prostě prací, na niž mnohdy vzpomínali v dobrém — jakkoli se zpětně vyviňovali například tím, že nevěděli, o co přesně jde, nebo poněkud komicky tím, že hráli negativní (tedy vlastně dnes ideově kladnou) postavu. Navzdory nepochybné tuhosti „důstojného“ obrazu policejních složek seriál i po listopadu 1989, v časech dravosti a přicházejících elementárních ekonomických nejistot, mohl některé diváky přitahovat také duchem kladných postojů k rodině, práci, odsouzením konzumu a společenským smírem (samozřejmě v proklamaci seriálu, nikoli v normalizační skutečnosti). Mladší diváci, řekněme převážně zhruba čtyřicátníci, se mohou naopak spíše ztotožnit s postojem Michala Zavadila, zakladatele Fanklubu MZ, jak jej svěřil časopisu Živel:

Dívat se na to novýma rozzářenýma očima jako na postmoderní dílo, jako na svérázný temný melancholický svět, který nemá daleko ke světům Davida Lynche či Petera Greenawaye.

Naopak nejmladší generace, jak v diskusním pořadu Historie CS v dílu z roku 2015 věnovaném recepci Majora Zemana dosvědčil historik médií Petr Bednařík, už seriál za zajímavý nepovažuje, je pro ni nudný, pomalý, plný neznámých herců, a hlavně nesrozumitelných zápletek. Podobnou zkušenost v témže pořadu nabízí i historik Kamil Činátl, který mluví o nesrozumitelnosti reálného předobrazu seriálu a uvede i analogický příklad posunu vnímání podobně ideologizovaného díla, filmu Jan Roháč z Dubé, který mladí diváci intuitivně řadí k fantasy vedle série Pán prstenů. O vyhnání Sequensova seriálu ze sféry dějinného dokumentu do říše fikce svědčí i ironizující upoutávky, které k seriálu vyráběla v letech 2004 a 2005 TV Prima.

Zpětně tak celá kauza ukazuje zárodky toho, co dnes vnímáme jako rozklíženou společnost: místo pracného budování demokracie dostupným kvalitním vzděláním, zajištěním rovných příležitostí a fungujícím státem elity plýtvaly silami v „demokratické“ kulturní válce s politicky nespolehlivým masovým divákem. Kouřová clona tohoto marného boje nejen nezabránila nárůstu nové popularity, ale z perspektivy produkce Netflixu a HBO se jeví vlastně směšnou.

Autorka je redaktorka Hosta. 

 

ZEMANŮV NÁVRAT DO ČESKÝCH OBÝVÁKŮ V DATECH

· 1994 — Skupina Vltava vydala na svém albu Mládí i tak velkou lásku bere s humorem coververzi seriálové znělky.

· 1994 — V satirickém pořadu Česká soda se v desátém díle objevují záběry z Kvadratury ženy. Pořad i později využívá materiál nejen Třiceti případů, ale i Nemocnice na kraji města, Sanitky, Bakalářů a jiných. Parodována je i debata o vysílání Třiceti případů („Mělo se to vysílat?“, 1999).

· 1995 — Některé díly seriálu jsou uvedeny v kinech v rámci Febiofestu.

· 1996 — Česká média se zabývají zprávou, že by Třicet případů měla odvysílat soukromá TV Premiéra. Ta od záměru nakonec ustoupí.

· 1998 — Třicet případů úspěšně vysílá v první polovině roku slovenská soukromá televize Markíza.

· 1998 — Česká televize oficiálně uvažuje o uvedení seriálu. To spouští hlavní vlnu celospolečenské diskuse.

· 1999 — Seriál odvysílá veřejnoprávní Česká televize, a to spolu s televizními dokumenty vysvětlujícími historické pozadí jednotlivých případů — jako komponovaný pořad Třicet návratů. Vedení České televize se tak rozhodlo navzdory nesouhlasu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ČR.

· 2004 — Seriál vysílá TV Prima (někdejší Premiéra).

· 2004 — Spisovatel Jan Beneš podal na vedení TV Prima trestní oznámení.

· 2005 — TV Prima odvysílala seriál podruhé.

· 2007 — Firma Český film Praga koupila autorská práva seriálu a vydala jej na sérii patnácti DVD, které byly součástí nedělního vydání deníku Aha.

· 2009 — Dalšího reprízování Třiceti případů se ujala televize Barrandov — již za prudce klesajícího diváckého zájmu.