Chrastava zažila jen málo tak důležitých návštěv, možná žádnou. Do malé obce, ležící pár kilometrů od Liberce, zavítal v létě roku 1957 v doprovodu tehdejšího československého ministra školství prezident Vietnamské demokratické republiky Ho Či Min. Po jednání s Antonínem Zápotockým a exkurzi v továrně na lokomotivy ČKD Sokolovo si totiž vůdce boje za vietnamskou nezávislost vyhradil chvíli na setkání se stovkou vietnamských dětí žijících v chrastavském dětském domově. Sirotci první války v Indočíně přijeli do Chrastavy teprve o rok dříve.

Přijetí desítek válečných sirot z nedávno ustaveného komunistického severního Vietnamu i Ho Či Minova návštěva v Chrastavě byly jedněmi z prvních manifestací mezinárodní spolupráce, k níž se oba státy diplomaticky zavázaly. Československá socialistická republika byla navíc teprve čtvrtým státem, který začal na diplomatické úrovni s Vietnamskou demokratickou republikou komunikovat, čímž uznal její existenci: a to už v roce 1950, tedy čtyři roky před porážkou francouzských legií v bitvě u Dien Bien Phu na jaře roku 1954, kdy se začínají psát (o nic méně krvavé) dějiny nezávislého Vietnamu a vlastně celého postkoloniálního regionu bývalé Indočíny.

Většina vietnamských dětí zůstala v Československu jen do konce padesátých let. Vietnamští představitelé se po několika podobných zkušenostech opodstatněně obávali, že děti přijdou o spojení s domovskou kulturou, do níž se už zpátky nezačlení. Až na pár výjimek tak malí obyvatelé dětského domova v Chrastavě — kam československý stát shodou okolností umístil koncem čtyřicátých let i řecké děti prchající před tamní občanskou válkou — putovali zpátky do Vietnamu.

V té době už nicméně československo-vietnamská spolupráce nabyla jasnějších i praktičtějších obrysů: rurální severní Vietnam nutně potřeboval někde zaučit a kvalifikovat pracovní sílu, jíž se naopak nedostávalo v některých oblastech Československa — zvláště ve vysídleném pohraničí. Na základě dvou diplomatických dohod tak ke konci padesátých let začala první masivní vlna vietnamské imigrace, přijížděli studenti i učňové a pracovníci, kteří se v tuzemsku měli dovzdělávat především v oblastech strojírenství a lehkého průmyslu. Během následujících desetiletí přišly další dohody i prodlužování těch stávajících — spolupráce neutuchala. Největší vlna dálněvýchodních zaměstnanců nastala na konci sedmdesátých let. V roce 1981 se počet Vietnamců v Československé socialistické republice odhaduje až na pětatřicet tisíc: dvě třetiny pracovaly v dělnických profesích.

Obraz vakua

Vietnamci přicházeli od počátku řízené imigrace do materiálně zajištěného prostředí a podstupovali velmi intenzivní, několikaměsíční integrační kurzy. Nicméně naprosto odlišné přírodní i společenské prostředí, jazyk, kultura a tradice a vlastně i náročný vzdělávací a pracovní plán směřovaly Vietnamce do spíše uzavřených komunit — tuto tendenci posiloval i fakt, že velká část dělníků nechala rodinu doma ve Vietnamu, a neměla tak vůli zapouštět zde kořeny. Tuzemská veřejnost přitom byla v padesátých a šedesátých letech vůči vietnamským příchozím, jejichž země se třicet let potácela z války do války, podle sociologů kladně nakloněna a projevovala jim sympatie.

Změna pohledu Čechoslováků na vietnamskou komunitu přišla v osmdesátých letech a nepřímo souvisela s ochabováním spolupráce ČSSR a VDR: byť sem Vietnamci přijížděli za vzděláním a pracovní kvalifikací, od půle osmdesátých let se dostávali hlavně do nekvalifikovaných a pro zdejší občany neatraktivních pozic v pásové výrobě nebo pomocných pracích. Naopak ve Vietnamu probíhaly ekonomické reformy đổi mới, které podobně jako reformy v Číně lákaly zahraniční investory a kapitál: levná pracovní síla mohla tedy klidně zůstat doma. Ta z Československa, které bylo stále materiálně napřed, se ovšem vracet nechtěla. Na konci osmdesátých let se proto desetitisíce vietnamských pracovních imigrantů dostávají do jakéhosi společenského vakua mezi montovnou v Československu a montovnou v domovském Vietnamu. Spousta z nich si proto začíná finančně přilepšovat přeprodejem zboží.

Obraz Vietnamců se v očích československé veřejnosti pomalu mění z přičinlivých pracovníků v podezřele ochotné a obratné obchodníky s textilem a drobnou elektronikou, kteří neumějí příliš česky — a zjevně o to ani moc nestojí. Tento dojem jen posílil příchod vietnamských příbuzných po otevření země po roce 1989, deindustrializace a mizivé diplomatické vztahy mezi Vietnamem a Československem, respektive Českem, až do roku 1994, kdy byla podepsána nová rámcová dohoda o spolupráci. Dalo by se říci, že český stereotyp Vietnamce je výslednicí normalizačního cynismu a transformačního chaosu.

A právě tehdy, konkrétně v roce 1990, se měla narodit vítězka Literární ceny Knižního klubu z roku 2009 a na pár týdnů opěvovaná debutantka Lan Pham Thi. Vypravěčka její oceněné novely Bílej kůň, žlutej drak vzpomíná, kterak se její otec díky své dobré češtině živil sháněním zboží a zařizováním obchodů. Samotná Lan Pham Thi by mohla představovat druhou část příběhu vietnamské komunity v Česku: příběh druhé generace, která je na jedné straně už plně jazykově i kulturně integrovaná do zdejší společnosti a na straně druhé musí žít v časté konfrontaci s předsudky, xenofobií a „něžným rasismem“ v podobě například samozřejmého tykání.

Společenskou proměnu vietnamské menšiny lze vedle podnikatelských modelů, které se vyvinuly od stánkového prodeje a levných bister k velkoobchodu, maloměstským večerkám, klasickým restauracím či masážním a kosmetickým provozovnám, vidět i v kultuře. Kromě dokumentárních filmů Martina Ryšavého Kdo mě naučí půl znaku (2006), Banánové děti (2008) a Země snů (2009) či krátkého dokumentu z koprodukce HBO Europe Láska, dřina, karaoke (2012) se prosazují i filmaři vietnamského původu jako Dužan Duong nebo Diana Cam Van Nguyen, kteří mimo jiné zpracovávají i své generační zkušenosti. Za zmínku stojí také syrová minisérie Pěstírna (2017) Andyho Fehua, z produkce internetové televize Stream.cz, prostředí drogového byznysu ve vietnamské komunitě zachycuje také česko-polská minisérie Zrádci (2020). Za největší průnik vietnamské kultury do českého filmového mainstreamu lze pak považovat krimi Miss Hanoi z roku 2018, v níž neotesaný policista v podání Davida Novotného řeší vraždu provázanou s tuzemskou komunitou Vietnamců. Samozřejmě že za vysvětlujícího doprovodu mladé, atraktivní a vietnamské kolegyně. Podle vietnamisty a překladatele Ondřeje Slówika film fungování vietnamské populace u nás zprostředkovává poměrně autenticky.

Tuzemské knižní produkci zatím ve spojitosti s Vietnamem dominují cestopisy a kuchařky, kterých už je dostupná celá řada, vedle toho však vyšly například dvě knihy o česko-vietnamských manželstvích od Jana Pokorného a blogerky Duong Nguyen Jiráskové. Jiná blogerka, Do Thu Trang, byla se svým blogem Asijatka o zkušenostech Vietnamky v Česku nominována na Magnesii Literu a pravidelně o tématu hovoří v médiích. Výrazného literárního zpracování se ovšem vietnamská menšina v Česku, její specifické zkušenosti, perspektiva či minulost, zatím nedočkala. Pokud tedy nebudeme počítat Lan Pham Thi a knihu Bílej kůň, žlutej drak z roku 2009.

Studentská sranda

„O Vietnamcích mají všichni jasno, a nikdo přitom o nich nic neví,“ vysvětloval na podzim roku 2009 jihočeský spisovatel Jan Cempírek týdeníku Respekt („Drak z Budějovic“, 50/2009) pozadí jednoho z nejvýraznějších skandálů na české literární scéně za posledních dvacet let. Během roku 2008 si Cempírek zapisoval klišé a předsudky o Vietnamcích, aby nakonec sepsal krátkou novelu, v níž se mladá Vietnamka a zároveň vypravěčka musí se všemi těmito stereotypy vyrovnávat. Text pracovně pojmenovaný Legenda o Dračí zátoce má v úsečných, minimalistických větách předestírat situace každodenního rasismu na českém maloměstě — tu napadení mladých Vietnamců pravicovými radikály, tu vypálený stánek, jinde oportunistické a korupční jednání představitelů města ve vztahu ke slabé a ustrašené menšině. Vypravěčka se v náznacích zároveň vyrovnává s dospíváním a třeba žárlivostí vůči frivolnější spolužačce. Původní název novely odkazuje k vietnamské pohádce či mýtu, jehož krátké úryvky uvozují každou kapitolu a s hlavním textem souvisejí jen velmi volně.

Cempírek se po několika neúspěšných nabídkách rukopisu nakladatelům rozhodl — údajně inspirován Borisem Vianem, který v roce 1946 vydal pod falešnou identitou černošského spisovatele Vernona Sullivana na svou dobu kontroverzní román Naplivu na vaše hroby — povýšit vypravěčku na autorku. Tentokrát však Cempírek neposlal rukopis žádnému nakladateli. Napadlo jej zkusit štěstí v Literární ceně Knižního klubu, která vybírá nejzajímavější texty literárních debutantů, vydá je ve stejnojmenném nakladatelství z portfolia skupiny Euromedia a poskytne vítěznému autorovi finanční podporu. Na sklonku roku 2008 proto organizátoři ceny našli v e-mailové schránce soutěžní rukopis nikoli od Jana Cempírka, nýbrž od neznámé Lan Pham Thi.

Cempírkovi experiment vyšel. O tři měsíce později si přečetl oficiální mailové potvrzení, že vítězkou letošní Literární ceny je on — respektive jeho alter ego Lan Pham Thi. Spisovatel byl odhodlaný dotáhnout mystifikaci až do konce: za pomoci několika přátel vytvořil falešnou identitu mladé české Vietnamky, která studuje v Kuala Lumpur, a může tak komunikovat pouze po e-mailu. Cempírek se navíc pro celý podnik snažil získat i dokumentaristu Pavla Křemena, aby o akci natočil film. Křemen to zavrhl s tím, že jde o „banální studentskou srandu“.

O Vietnamcích mají všichni jasno, a nikdo přitom o nich nic neví

Banální studentská sranda ovšem na podzim plnila kulturní rubriky. Cempírkovi se nejprve podařilo vyhnout slavnostnímu předávání Literární ceny Knižního klubu: vietnamská přítelkyně jednoho jeho kamaráda si zahrála Lan Pham Thi, kampus v Českých Budějovicích posloužil jako kulisy univerzity v Kuala Lumpur a videovzkaz pro porotu, pořadatele a média byl hotový. A spojení poměrně známé literární ceny, nezvyklé spisovatelské biografie a v neposlední řadě i atraktivního vzhledu Lan Pham Thi vyvolalo na — v dané době poněkud ochablé — literární scéně živý zájem o krátkou knihu vydanou už pod názvem Bílej kůň, žlutej drak. Ten ještě podpořily rozhovory s autorkou i superlativy ze strany poroty Literární ceny, viz například zprávu České tiskové kanceláře ze začátku září 2009:

„I když byl rukopis velmi krátký, byl nabitý mnoha překvapivými kontrasty, žánr povídky ze současnosti se starou legendou, text užívá různých jazyků i různých vrstev samotné češtiny,“ řekl člen poroty Pavel Janáček. Předseda poroty Ivan Binar doplnil, že jazyková kvalita rukopisu byla tak skvělá, že mnozí čeští autoři by mohli mladé Vietnamce závidět. Porota jako celek se pak shodla na tom, že literatura autorů druhé generace přistěhovalců je velkým obohacením pro domácí písemnictví a současná česká literatura na podobný počin dlouho čekala.

S porotou souzněla i většina recenzí a kritik. Například germanista Tomáš Dimter („Vietnamský drak na českém koni“, Hospodářské noviny, 11. 9. 2009) knihu Bílej kůň, žlutej drak vztáhl k literárním reflexím zkušeností německých Turků a jejich mezigeneračním proměnám:

Porotci na zajímavý talent, jenž může českou literaturu (a společnost) obohatit o „jiný pohled“: pohled migranta, autora druhé generace přistěhovalců, který je stejně doma (nebo stejně cizí) jak ve vietnamské, tak i české kultuře. Tento pohled nám zatraceně moc chybí.

Pokud se v nějaké recenzi objevila výtka, pak na jednoduchost a stylovou rozkolísanost krátkého textu, který byl jen málokdo ochoten označit za román. Tyto slabiny textu však většina publicistů přešla s tím, že jde o autentickou výpověď mladé dívky, takže je vlastně dobře, že nejde o nějak vyumělkované, komplexní dílo. Spisovatelka a kritička Magdalena Platzová například ve své nadšené recenzi pro Respekt („Docela tvrdá holka“, 40/2009) i později v diskusi v Orientaci Lidových novin („Až bude mít úřednice dědu z Vietnamu“, 3. 10. 2009) mluví o Bílým koni, žlutým draku jako o „úvodu k románu“, jako o výchozí situaci, od níž by se měla odvíjet samotná próza. I zde — jako například v recenzi Pavla Janouška ve Tvaru (16/2009), Pavla Mandyse pro Týden („Česká vietnamská literární naděje“, 7. 9. 2009) či Ivana Matějky v Literárních novinách („Literární ‚intro‘ do soužití dvou kultur“, 7. 9. 2009) — se hlavně zdůrazňuje interkulturní obohacení, které Lan Pham Thi do české literatury vnáší:

Lan Pham Thi v rozhovorech opakuje, že nechce být brána jako rarita. Tomu se samozřejmě nevyhne. Je talentovaná a dobře píše, ale také je první Vietnamka, která napsala českou knihu. To prvenství fascinuje a vytváří část čtenářského zážitku. Je raritou a zůstane jí, dokud se na trhu neobjeví další knihy napsané českými Vietnamci, Číňany nebo třeba Ukrajinci. Dokud se literární vyjadřování v češtině nestane pro druhou generaci přistěhovalců normální, což by bylo skvělé nejen pro Lan Pham Thi a českou literaturu, ale hlavně pro českou společnost.

A celé recenzní nadšení historicky zarámoval sociolog Ivo Možný ve zmíněné diskusi v Orientaci Lidových novin:

Pro mne byla ta knížka české spisovatelky vietnamského původu zhmotněním naděje, že se české společnosti po těžkém pouštění žilou, kdy jsme přišli o svoje Židy, Němce a nakonec i Slováky, přece jen otevírá historická šance.

Jan Cempírek nejenže se svým textem zjevně trefil do vkusu hodnotitelů Literární ceny Knižního klubu, ale především svým alter egem zasáhl ve správný čas českou veřejnou debatu: nejen v návaznosti na akce dnes už zrušené extremistické Dělnické strany a prvomájové pochody neonacistů se v roce 2009 mluvilo čím dál více o rasismu a české xenofobii.

Místo Lan Jan

Po nadšeníplném září se počátkem října 2009 začaly objevovat první pochyby. Mimo jiné to bylo prý i nekritické nadšení Magdaleny Platzové, které inspirovalo publicistu a dnes nakladatele Zdenka Pavelku publikovat v Salonu Práva (1. října 2009) krátkou glosu o svém zážitku ze čtení Bílýho koně, žlutýho draka s výmluvným titulkem „Hra na Vietnamku?“. Pavelku v novele zarazily detaily a formulace, které by jakákoli náctiletá Češka, natožpak vietnamského původu, mohla jen stěží napsat. Šlo například o „nabroušené žiletky“, odkazující k léta neužívané praxi broušení holicích žiletek o vnitřní stranu sklenice, nebo „vrčící kameru“, která v době digitálního záznamu dává smysl už opravdu jen pamětníkům. Pavelka si proto zkusil tipnout:

[A]utorem by mohl být muž, Čech, asi ne mladší než padesátník, spíše kolem šedesátky, má či měl blízko k pražskému novinářskému prostředí, možná k bulváru, zřejmě spisovatel, ale nijak závratně úspěšný.

Zdenko Pavelka se pravděpodobně dotkl nevyřčeného pocitu, který z četby měli další publicisté, a možná i zákulisních čachrů z pozadí Cempírkovy mystifikace, o níž tou dobou věděla už celá řada lidí. Člen poroty Literární ceny Knižního klubu, historik Pavel Janáček se proto v rozhovoru pro iLiteraturu ohradil:

Nedomnívám se, že by v případě oceněné autorky šlo o mystifikaci, ale nemohu to samozřejmě vyloučit. Autorem je ale každopádně někdo, kdo zná vietnamštinu i vietnamskou kulturu natolik, aby z tamní mytologie zkompiloval onu průvodní legendu, znal kulturní rituály udržované v diaspoře apod. […] Pokud je to tedy některý pražský novinář, pak rozhodně překonal můj — dnes už, přiznávám, poněkud povrchní — úsudek o této societě. Jeho próze nicméně i poté zůstanou tytéž kvality jako v případě, že Lan Pham Thi skutečně studuje kdesi v Malajsii, pouze budou zklamány naše — mé naděje, že jsme byli vyzváni ke kulturnímu a literárnímu dialogu s lidmi z Vietnamu, kteří spolu s námi tvoří dnešní českou kulturu.

Pavel Janáček nemohl v době rozhovoru tušit, že Pavelka se od spekulace posunul k vyšetřování. Poprosil své redakční kolegy z Práva, aby v Sokolově a Písku, kde měla dříve Lan Pham Thi žít, pátrali po její minulosti. Ukázalo se, že na matrice ani střední škole nebylo vietnamské jméno k dohledání. Ke stejným závěrům došel i Jaroslav Formánek v Respektu („Dračí kličky“, Respekt, 47/2009), který navíc prověřil i univerzitu v Kuala Lumpur, z níž přišly stejné zprávy jako ze Sokolova a Písku: žádnou Lan Pham Thi nikdo nezná. Respekt navíc analýzou IP adresy zjistil, že malajské e-maily ve skutečnosti psal někdo z Prahy.

I přesto Jindřich Jůzl, tehdy redaktor Knižního klubu odpovědný za titul Bílej kůň, žlutej drak, neváhal v článku deníku Metro „Šik roštěnka z Vietnamu, nebo zneuznaný pisálek?“ (Metro, 12. 11. 2009) odpovědět na dotaz Jaroslava Balvína ohledně pravosti identity Lan Pham Thi následovně: „Samozřejmě, podle našich informací to tak je: narodila se tady, žila a studovala v Sokolově a Písku a potom odešla na vysokou školu v Kuala Lumpur.“

Záhadu ukončila o tři týdny později náhoda. Jiný spisovatel spojený s jižními Čechami a Cempírkův přítel David Jan Žák v mailové pozvánce na autorské čtení zapomněl — spekulovalo se i o tom, že schválně — umazat svou starší konverzaci právě s Cempírkem. Z korespondence jednoznačně vyplynulo, že za knihou Bílej kůň, žlutej drak nestojí mladá Vietnamka Lan Pham Thi, ale devětatřicetiletý Jihočech Jan Cempírek. Mezi adresáty pozvánky byl i Zdenko Pavelka, který si už s Žákem o podezřelé vietnamské autorce nějakou chvíli dopisoval, kvůli čemuž zapochyboval, jestli Žák, jemuž také zrovna vycházela kniha, neprozradil kamaráda záměrně. Pavelka informaci o autorství knihy Bílej kůň, žlutej drak zveřejnil opět v Salonu Práva („Kdo je Lan“, Salon Práva, 26. 11. 2009), o den později ji potvrdil server Týden.cz.

Jan Cempírek se po krátkém mlčení přiznal a během následujících několika týdnů v Lidových novinách, Salonu Práva nebo Respektu vysvětloval své motivace i celý průběh mystifikace. David Jan Žák se dostal do Událostí České televize. Ze strany konglomerátu Euromedia Group, který vlastní Knižní Klub i s jeho oceněním, přišla dvě prohlášení vyjadřující zklamání z podvodného jednání Jana Cempírka, který si měl na jméně Knižního klubu a jeho ceny prostřednictvím mystifikace udělat jméno. V druhém prohlášení navíc mluvčí Knižního klubu Denisa Novotná do celého komplotu zatáhla i Zdenka Pavelku. „Nejsem sama, kdo je přesvědčen, že dostal od někoho tip a předstíral, že mystifikaci sám postupně vypátral. S jeho ‚stopami‘ by falešnou identitu Vietnamky odhalil jen jasnovidec.“

Ze souběžně vydávaných reportáží přitom jasně vyplývalo, že o nějaké zviditelnění, a už v žádném případě peníze nešlo: Cempírek finanční odměnu za vítězství v Literární ceně Knižního klubu věnoval vietnamskému krajanskému spolku Klub Hanoi (dnes spolek SEA-I) na přípravu česko-vietnamského slovníku. A kdyby jej Žák neprozradil, tak by prý možná zkusil jako Lan Pham Thi vydat i další knihy. Bohužel, o co přesně tedy v celém příběhu šlo, to nebyl schopen přesvědčivě sdělit ani samotný Jan Cempírek.

Čekání na Vietnamce

„Je to kniha, která popisuje, co si v uvozovkách běžný Čech asi myslí, že si Vietnamci v Česku myslí,“ popisuje Cempírek v rozhovoru pro Lidové noviny („Mohu potvrdit, tu knihu jsem napsal, přiznává Cempírek“, 30. 11. 2009) zrcadlo, které chtěl v knize české společnosti nastavit. Tato věta, variovaná i v dalších novinových textech a rozhovorech, však Cempírka především usvědčuje z liknavého autorského přístupu. Proč si něco nenačíst, neudělat rešerše a nenapsat prostě prózu o tom, co si myslí čeští Vietnamci? Na tento aspekt Bílýho koně, žlutýho draka upozorňovaly ve své době i některé kritičtější recenze. Vedle Zdenka Pavelky lze zmínit například kritiku Lukáše Přečka („Žlutobílý marketing“, Host, 9/2009), psanou ještě před potvrzením mystifikace. Přeček proto ve schematičnosti knihy spatřoval zobecňování mediálních zkratek a snahu o „mediální a marketingový humbuk“. Odkazoval se při tom i na některá mediální prohlášení Lan Pham Thi, že to s tím rasismem vůči českým Vietnamcům není až tak hrozné.

Kromě nastavování zrcadla se u Cempírka spekulovalo rovněž o další možnosti: že by krátká kniha podepsaná jménem nepříliš úspěšného prozaika média zaujala mnohem méně, jestli vůbec, nežli ten stejný text od debutující náctileté Vietnamky. Na obranu Bílýho koně, žlutýho draka — ne už tak samotného Cempírka, jehož experiment někoho pobavil a někoho se naopak dotkl — se v tomto ohledu nepřekvapivě semkla porota Literární ceny a někteří novináři. Například Pavel Janáček na svém blogu („Jak jsem dal cenu Vietnamce Cempírkovi“, blog.aktualne.cz, 30. 11. 2009) zdůrazňuje, že proces výběru vítěze Literární ceny Knižního klubu je anonymní, text by vyhrál tak jako tak — a navíc už v posudku z počátku jara uváděl, že rukopis mohl klidně napsat i Čech.

Cempírek finanční odměnu za vítězství věnoval vietnamskému krajanskému spolku

Asi nejrozsáhlejší reflexi k celé kauze napsal jeden z jejích hlavních aktérů Zdenko Pavelka v článku „Jak krásná je krásná literatura“ (Host, 1/2010). Poměrně dlouhé ohlédnutí se soustředí hlavně na rekonstrukci případu, autorovo detektivní pátrání a paranoiu, kterou celá kauza vzbudila mezi některými novináři: vedle PR Denisy Novotné spekuloval například i publicista a spisovatel Ondřej Horák, zdali není Zdenko Pavelka a s ním i David Žák součástí rozsáhlé konspirace. Lubor Kasal dokonce ještě před odhalením Jana Cempírka spekuloval („Případ slečny Lan“, Tvar, 20/2009), jestli Bílýho koně, žlutýho draka nakonec nenapsal sám Zdenko Pavelka. Ten se proto na obecnější rovině ve svém shrnutí věnuje roli, kterou v příběhu sehrála média. Kritizuje podfinancovanost redakcí, a především těch kulturních, kdy novináři, publicisté a editoři nemají čas věnovat se dílům zeširoka a spíše jen přejímají agenturní a tiskové zprávy:

Ano, česká společnost je nemocná. Ještě ne v takové míře rasismem či xenofobií, jak se snažili naznačit některé nadšené pochvaly knížky Bílej kůň, žlutej drak, ale neschopností pravdivé sebereflexe. Češi shodně se svými předky v devatenáctém a dvacátém století dávají najevo výrazný sklon vytvářet falešný obraz světa i sebe sama. Právě to znovu prokázali i v oblasti, která je považována za základ moderní české existence, za konstitutivní prvek Čechů jako novodobého národa — v krásné literatuře.

Někteří komentátoři zase poukazovali na skutečnost, že mystifikace a snaha o zviditelnění k literatuře a umění obecně prostě patří. Překladatelka, publicistka a šéfredaktorka serveru iLiteratura.cz Jovanka Šotolová v textu „Lan — anebo Jan?“ (blog.aktualne.cz, 28. 11. 2009) připomněla slavný případ Francouze Romaina Garyho, kterému se coby Émilu Ajarovi podařilo podruhé získat slavnou Goncourtovu cenu. „[N]apadá mě, jestli bychom na svého vietnamského Čecha, co se tak dokonale vydával za českou Vietnamku, nemohli raději být pyšní?“ ptá se provokativně Šotolová. Ondřej Nezbeda v Respektu („Nechte toho bílého koně běžet“, Respekt, 2. 12. 2009) citoval kauzu „falešného indiána“ Forresta Cartera či úvahy Rolanda Barthese a Milana Kundery o vztahu mezi dílem a autorem. Nezbeda přitom jako jeden z mála kulturních publicistů vztáhl případ Lan Pham Thi k obecnější debatě, kterou tou dobou český literární provoz žil:

Jestli se něco Cempírkovou mystifikací odhalilo, pak jsou to motivy, které recenzenty a porotce Knižního klubu přitahují. Souvisí to i se současnou hierarchií kvalit, které se vyznávají — silnější je momentálně požadavek zásadního a nového tématu, pak teprve kvalit jeho literárního zpracování. Slyšet je to ve volání po „velkém příběhu“, „zásadním tématu“, „velkém románu“.

S tímto názorem souzní i Nezbedovi redakční kolegové Jan H. Vitvar („Autentická hra“, Respekt, 6. 12. 2009) a Jaroslav Formánek („Odhalení jako výzva“, Respekt, 27. 11. 2009). Ve zkratce je jedno, co se stalo, hlavně že se začalo mluvit o důležitém tématu: rasismu. Už jen za to má Cempírkovi patřit obdiv. A Nezbeda, Vitvar i Formánek přicházejí v obdivuhodné jednotě se stejným závěrem:

„[J]estli Cempírkova mystikace něco odkryla, pak je to hlad českých recenzentů a čtenářů po autentické výpovědi o životě českých Vietnamců. A to je spíš výzva do jejich společenství,“ píše Nezbeda. Pro Formánka by kniha Bílej kůň, žlutej drak „[m]ohla být pádnou výzvou ‚našim‘ Romům, Vietnamcům a dalším, aby o životě s Čechy přinesli opravdu autentickou zprávu.“ „O vietnamské komunitě se teď díky Cempírkovi mluví víc než dřív a záleží jen na ní, jestli vyslyší poptávku a přijde se skutečným románem z vlastních řad, který může Cempírkův pohled potvrdit, nebo korigovat,“ přidává se Vitvar.

Fikční rasismus

Pomiňme zjevný rozpor komentářů, které s odkazem na literární historii dvacátého století odvrhují koncept autenticity a ve stejném odstavci volají po autentických románech z „jejich společenství“ či „řad“. Ve své nejzhuštěnější podobě se tu vyjevuje už desetiletí se táhnoucí debata o vztahu autora, díla a jeho (čtenářské) recepce, která představuje spíše letitý a občas drhnoucí motor intelektuálního provozu než nějaký „problém k vyřešení“. Jen málokdy se však stane, tak jako u Lan Pham Thi a Jana Cempírka, že se v jednom bodě střetne diskuse o autenticitě, autorství či mediální realitě.

Co se médií týče, jedenáct roků, které od ocenění Bílýho koně, žlutýho draka uplynuly, udělaly ze Zdenka Pavelky tak trochu jasnozřivce a zároveň v jeho hodnocení i optimistu. Odliv peněz z žurnalistiky pokračuje a fake news, alternativní fakta, deepfakes, konspirační teorie a odstředivky sociálních sítí proměnily náš sdílený audiovizuální svět k nepoznání. A že je česká společnost doopravdy „nemocná rasismem a xenofobií“, se ukázalo jen několik let po Cempírkových pár minutách slávy. Nejprve protiromskými demonstracemi v Duchcově, Chanově a na dalších místech, naplno pak v hysterické reakci zdejší společnosti na uprchlickou krizi v roce 2015.

Vraťme se však do roku 2009 a k diskusi, na níž všichni zúčastnění (tedy až na Zdenka Pavelku) vyzdvihovali, že se konečně začalo mluvit o rasismu a předsudcích. Ať už autentických, nebo takových, „co si Češi myslí, že si Vietnamci myslí, že…“. V tomto ohledu je symptomatické, že se vyjádření vietnamské komunity k celé kauze smrsklo víceméně na diplomatické výroky předsedy Česko-vietnamské společnosti Marcela Wintera, že „Cempírek ublížil Knižnímu klubu, ale pomohl Vietnamcům“ tím, že se o ně média zajímají, a Evy Pechové z Klubu Hanoi, která tlumočila postoj českých Vietnamců takto: „Cenili si toho, že to je odvážná autorka, která se nebojí pojmenovat problémy, jež v soužití Čechů a Vietnamců existují.“ Diskutéři na internetových stránkách Klubu Hanoi (stránky zanikly a fórum nelze dohledat) prý stejně jako jeho členka Tran Thu Hien („Až bude mít úřednice dědu z Vietnamu“, Orientace Lidových novin, 3. 10. 2009) ještě před Cempírkovým odhalením sice zpochybňovali zobrazení některých detailů života vietnamské komunity v Bílým koni, žlutým draku, nakonec si ale podle svých představitelů „cenili“ mediální pozornosti. Jejich reálné zkušenosti a náhledy, které by mohly přemítání Jana Cempírka a kulturních publicistů nad podobami rasismu dodat patřičných nuancí i kontextu, se do médií vlastně nedostaly.

O rasismu, předsudcích a autentické zkušenosti se tak možná diskutovalo: avšak jenom o těch, které lze vyčíst z Bílýho koně, žlutýho draka, nikoli o tom historicky, sociálně i mediálně formovaném. A z odstupu se ukazuje, že nakonec šlo především o důvody psát nejprve o atraktivním titulu a autorce, později o ještě atraktivnějším skandálu.

„Novináři o informace z naší strany neprojevují zájem. Přestože situaci považujeme za více než vážnou. Každý den dostáváme zprávy o útocích na naše krajany,“ říkají zástupci z vietnamské ambasády Jáchymu Topolovi. Píše se rok 1990 a v uvolněných poměrech kromě podnikání a umění bují i otevřený rasismus vůči Romům, židům, černochům — a Vietnamcům. Topol se v reportáži „Řetězy, tyče, nože“ (Respekt, 8/1990) věnuje vietnamské komunitě, uvězněné ve fabrikách a částečně odsouzené ke kšeftaření, vůči níž se dlouho potlačované napětí v porevolučních měsících projevilo naplno. Topol mapuje snad stovky násilných napadení, takových, jaké v úvodní scéně Bílýho koně, žlutýho draka popisuje v roce 2009 Lan Pham Thi. Vietnamci jsou přitom v pasti, k práci v Československu je vážou dohody, do Vietnamu navíc není jak se dostat. Zůstávají a drží se v uzavřené komunitě: podporují se navzájem, jen málo jich umí česky. Pryč jsou doby, kdy přijížděl jejich prezident a Češi je vítali. Zároveň se rodí druhá generace vietnamských Čechů, generace naturalizovaná, vychovávaná v pochopitelné opatrnosti, ale i rostoucí bezpečnosti a materiální jistotě. Generace, která na rozdíl od rodičů pravděpodobně čelí spíše systémovému než otevřeně násilnému rasismu. Lan Pham Thi k této generaci v žádném ohledu nikdy nepatřila. S jedním závěrem všech diskusí o Bílým koni, žlutým draku lze souhlasit: na pořádné literární zpracování vietnamské zkušenosti v tuzemsku můžeme dál čekat.

Autor je redaktor Hosta a H7O.