MASMEDIÁŘ
host 07/20

Tři krize

Karel Hvíždala

Společenská struktura je dnes podobně složitá jako fyzika na mikroskopické úrovni. Jak říká profesor Jan Rak, na této úrovni částice neexistují jako „rozumné a jasné objekty“, ale spíš jako možnosti, které se projevují jako objekt či informace pouze v okamžiku, kdy vědomí pozorovatele pod množstvím možností zkolabuje a touží jen po jednom konkrétním sdělení. To se dnes zřejmě děje i ve veřejném prostoru díky internetu.

Platí to i o vztahu politiků k České televizi, kteří bojují o její ovládnutí. Doba, kdy John Fitzgerald Kennedy vyhrál v roce 1961 nad Richardem Nixonem jenom kvůli televiznímu duelu, jak ukázal pozdější výzkum, je dávno za námi.

Dnes hraje rozhodující roli marketing. Tradiční stranické loajality se rozpadají velice rychle, jak vidíme například v posledních dvaceti letech na postupném úpadku bývalých masových stran v celé Evropě. Zrovna tak upadá role ideologických postojů nebo politických programů v předvolebních kampaních. Jinými slovy, tyto konzervativní formy získávání voličů přes politickou kulturu, rodinné či místní tradice a jasně definovaný světový názor se rozpadají na obou křídlech politického spektra. Společně s tím upadá i politická role veřejnoprávních a prestižních médií (například prodej celostátních novin se v dubnu 2020 propadl skoro o sedmdesát tisíc v porovnání s loňským rokem), protože předvolební kampaně se čím dál tím víc vedou na internetu, na sociálních sítích a nejrůznějších platformách, které jsou kromě informací plné polopravd, lží, nesmyslů, fabulací, konspiračních teorií či pouhých výkřiků a provokací.

Marketing není jiný název pro manipulaci nebo ideologickou intervenci, ale spíš popis nové politické komunikace, v níž roste význam těžko definovatelného charismatu na úkor zdlouhavého přesvědčování a racionální argumentace. Nová média s novými formami charismatické legitimity, tj. schopnosti upoutat něčím, co ostatní nemají, je tím, co rozhoduje. To je velké téma sociologie postmoderně digitální politiky a kultury.

Zásadní rozdíl tkví v tom, že nová média zprostředkovávají bezprostřední kontakt, což je něco úplně jiného, než když si lidé činili vlastní názor z odstupu, jako tomu bylo v době převahy prestižních tiskovin a veřejnoprávních médií. V dnešní internetové době, jak píše Jiří Přibáň, se „účinek klasických médií ruší, protože skoro všichni jsou online a od lidí se vyžaduje okamžitý názor a reakce na všechno“. Na internetových diskusích to pak vypadá tak, jako kdyby všichni všechno věděli a také to hned všem sdělovali. Důsledek je zřejmý: Nikdo nikomu nic neodpustí, a základním rysem je proto konflikt a jeho neustálé vyhrocování: emoce vítězí kvůli kolapsu rozumu nad množstvím provokativních možností. Namísto rozumné komunikace máme jen shluk nenávistných výpadů, což vede k rezignaci na fakta a ke ztrátě soustředění. Tuto situaci trefně popsal Timothy Snyder:

Kdybychom náhodou objevili a odvysílali v TV video, na kterém prezident Trump před tleskajícím Putinem tančí kozáčka, nejspíš bychom požadovali, aby se příště zopakovalo totéž, ale prezident přitom byl převlečený za medvěda a mezi zuby žmoulal rublové bankovky.

Pokud veřejnost nepochopí tuto změnu a soustředí se jen na kritiku těch, co se snaží Českou televizi ovládnout, musí nutně prohrát. A podobná prohra by mohla nastat, pokud média budou nadále ignorovat to, na co upozorňují sociologové a filozofové, jako třeba Thea Dornová v týdeníku Die Zeit, že vláda, která se úspěšně vyrovnala s koronakrizí, je dobrá technokratická vláda a její moc by měla být ještě větší.

Klam je v tom, že zatímco věda všechny výsledky relativizuje, politika je dogmatizuje. Tyto tendence naplnil vrchovatě v Maďarsku Viktor Orbán a rovněž u nás se o to pokusila vláda: chtěla zvýšit pravomoci premiéra.

Filozofové říkají: Jeden z tragických činů, který člověk může podniknout, je vražda ze strachu ze smrti. A podobně jeden z tragických činů, který hrozí demokracii, by mohla představovat skutečnost, že bychom se dobrovolně podřídili vládě, která tvrdí: Jdeme jedinou správnou cestou, protože se jako za krize řídíme vědou. Této zkratce zatím dle posledního průzkumu společnosti Kantar CZ u nás uvěřili hlavně méně vzdělaní, ženy a senioři. Na tom ale není nic překvapivého, horší je, že po velké vlně vzrůstu zájmu o zpravodajství v televizi, rozhlase, v novinách i na internetu v době krize nastalo období velkého poklesu zájmu nejen o zpravodajství, které sleduje pravidelně jen dvacet procent občanů a nepravidelně stejný počet, a po uvolnění karanténních příkazů se čím dál tím větší množství lidí otočilo zády i k politice a chtějí si zase hlavně užívat života. To je další past, která se před námi otevřela, protože zvětšuje prostor pro manipulaci.

A protože se tak děje v době, kdy s velkou pravděpodobností dojde poprvé v lidské historii k souběhu tří globálních krizí: po první vlně koronakrize přijde skoro jistě ještě nejméně jedna vlna nákazy, která proběhne ve stejné době, kdy bude vrcholit ekonomická krize (náš propad podle OECD má být pátý nejhorší) a kdy se přelévají ze Spojených států do dalších světadílů rasové a sociální nepokoje, pnutí ve společnosti bude nutně narůstat. A právě tento souběh tří velkých nebezpečí otevírá velký prostor pro snadnou manipulaci, a to zvlášť v mladých demokraciích, kde strachem zašedlé geny lehce podléhají mámení. Budou-li se média vyhýbat analýze této situace v domnění, že je pro jejich posluchače či čtenáře příliš složitá a snižovala by jim poslechovost a čtenost, budou jen němými svědky konce liberální demokracie: učiníme krok zpět a přiřadíme se zase k zemím, kde občané odpovědnost za sebe delegují na vůdce.

 

Autor je mediální analytik.