UMĚNÍ A SPOLEČNOST 1989— 2019
host 10/20
Od melantrišského balkonu k novým nositelům řádů

Malá česká groteska

Jan Lukeš
V roce 1983 vyšel nákladem Uměleckoprůmyslového muzea v Praze první svazek edice Malá groteska. „Poetický škleb, jakýsi povzdech a potřeba úlevy,“ napsal jeho pořadatel Josef Kroutvor ve svých vzpomínkách Poletování jednoho ptáčka (2019). „Malá groteska se zrodila v groteskní době normalizace, Malou grotesku obklopovala groteska velká.“ Řada kreslířských reflexí doby a karikatur od Františka Gellnera po Vladimíra Jiránka sice přežila jen pět let, ale blížil se listopad 1989 a rovněž ona velká groteska náhle pukla ve švech.

Iluzorním symbolem celonárodního smíření se stal 4. prosince 1989 duet Karla Kryla s Karlem Gottem na balkoně Melantrichu, událost, jejíž psychosociologické konsekvence popsal v letošním Hostu číslo 1 Jan Němec. Když jsem jeho esej četl, vybavil jsem si Jiránkův kreslený vtip z devadesátých let, v němž omšelý intelektuál říká mladému filmaři: „Jako dokumentarista musíte vědět, že každá klíčová událost našich dějin se po určitém čase mění v grotesku.“ A vzpomněl jsem si na příběh udělování státních vyznamenání v roce 2018, tedy u příležitosti stoletého výročí republiky. Tehdy se udělením Medaile Za zásluhy 1. stupně básníku Karlu Sýsovi (nar. 1946) opravdu i tato ceremonie už zase změnila v grotesku. 

Politika emocí

Kdo prožil krutá a bídná léta padesátá, pád nadějí let šedesátých a beznadějnou devastaci normalizace, mohl sametový převrat jen vítat. Ale naděje havlovského prezidentství rozebrala bagatelizace právních a etických norem za prezidentství klausovského a rozvrat pak dokonala suverénní hokynářská přehlíživost prezidentství zemanovského.

Snaha o sebevědomou realistickou politiku kompromisu přijatelného pro všechny strany byla nahrazena apely na stádní instinkty, a to nejen na scéně domácí, ale i mezinárodní. Jisté rozčarování z toho dobře ilustrují už jen názvy knížek prvního polistopadového ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera. Snění o Evropě bylo dopsáno v roce 1986 a oficiálně vydáno v roce 1990, „vzpomínky z let 1989—1999“ Od snění k realitě vyšly v roce 1999.

Někdejší šéfka Dienstbierova ministerského kabinetu Dana Huňátová k tomu na příkladu česko-německých vztahů parafrázuje po letech ve své knize Sametová diplomacie (2019) názor tehdejšího Dienstbierova náměstka Luboše Dobrovského:

Dienstbierova snaha odstranit česko-německé problémy byla jeho obrovská zahraničněpolitická síla. Významnou roli v odporu, který Havlovi a Dienstbierovi kladl Klaus, hrálo Klausovo antiněmectví, které nemělo jinou oporu, než že na antiněmectví slyšela značná část voličů. V tom vidí Dobrovský základy politiky emocí na rozdíl od politiky věcného posuzování.

Nositelé řádů

Za kus politiky emocí lze zejména v poslední době dozajista považovat právě i udělování státních vyznamenání. Také komunistický režim se snažil budovat si své politické a kulturní elity, jak ukazuje výstižně filmový dokument Víta Olmera Občané s erbem (1966). Konfrontuje osudy šlechty na Západě a u nás, kde byli její potomci po únoru 1948 vyvlastněni a perzekvováni, zatímco komunisti si udělováním řádů začali pěstovat aristokracii svou vlastní. Řády a jejich nositeli měl být udržován řád, samozřejmě ten nový, socialistický, jak to na svou dobu pokusně kriticky zobrazilo výrobní drama Miloslava Stehlíka Nositelé řádu (1953).

Ale podle známého přísloví někdy i slepé kuře zrno najde, a tak zejména za politické oblevy šedesátých let byly oceňovány také osobnosti, které si to originalitou a nadčasovým přesahem svého díla nejen zasloužily, ale například právě v oblasti kultury jím ještě podvratně reflektovaly režimní ideologický monolit. Tak se stal držitelem Státní ceny Klementa Gottwalda v roce 1963 třeba spisovatel a scenárista Jan Procházka, v roce 1967 režisér Miloš Forman či prozaik Arnošt Lustig, v roce 1968 režiséři Jiří Menzel anebo František Vláčil.

I uprostřed normalizace, kdy už bylo znovu jasné, že většina vyznamenaných je dekorována především za svou loajalitu s režimem, se našly výjimky. Známý a patrně zcela výjimečný je případ Jiřího Křižana, který měl být oceněn Státní cenou Klementa Gottwalda za scénář k filmu Martina Hollého Signum laudis (1980). Křižan ocenění odmítl, neboť cena nesla jméno prezidenta, který odmítl udělit milost jeho otci. Ten byl v roce 1949 zatčen a v roce 1951 odsouzen za údajnou velezradu k trestu smrti a posléze i skutečně popraven. Křižan dal svým gestem přednost osobní mravnosti a cti před rozjetou kariérou i nemalým finančním obnosem, kterým byly tehdy ceny dotovány. A potvrdil, že mužní hrdinové jeho filmů nejsou jen svůdnou fikcí, že je za ně schopen ručit i vlastními postoji a jednáním.

V umělecké oblasti si státostrana vytvořila dva typy vyznamenání udělováním titulu národní umělec a zasloužilý umělec. Po válce se totiž nejprve navazovalo na možnosti zákona z roku 1936 a vůbec prvním národním umělcem byl jmenován už v roce 1945 básník Josef Hora. Z původně čestného titulu si pak ale režim v roce 1948 vytvořil po sovětském vzoru vyznamenání obdařené i hmotně a udělované především svým loajálním příznivcům. K celkem tři sta šestnácti národním umělcům, jmenovaným do roku 1989, přibylo pak ještě na pět stovek umělců zasloužilých, což byl podle zákona z roku 1953 nižší stupeň vyznamenání, udělovaný rovněž za celoživotní dílo. A právě tímto titulem byl ještě v roce 1989 ověnčen zmírajícím režimem i zmíněný básník Karel Sýs. Rok nato byla obě vyznamenání zrušena.

Občanské zásluhy a výsledky práce

Je samozřejmé, že také polistopadový stát si začal udělováním státních vyznamenání budovat panteon žijících i zemřelých osobností, jejichž život a dílo bylo a je výrazem hodnot, k nimž se svobodná demokratická společnost vztahuje. Podle dikce Zákona o státních vyznamenáních č. 157/1994 Sb. z 9. července 1994 jejich propůjčením nebo udělením jednotlivcům „oceňuje stát jejich vynikající občanské zásluhy o budování svobodné demokratické společnosti, výsledky práce, úsilí o obranu vlasti, hrdinské a jiné výjimečné činy“.

Vezmeme-li to odzadu, asi nejméně zpochybnitelné a celkem exaktně podchytitelné jsou poslední dvě položky. Složitější je posuzování „výsledků práce“ a „občanských zásluh“ — tam už může do hry vstoupit subjektivní aspekt rozhodování. Proto asi byl k paragrafu 7 zmíněného zákona, že „právo propůjčovat a udělovat vyznamenání přísluší prezidentu republiky“, připojen ještě paragraf 8, v němž se praví, že „návrhy na udělení vyznamenání předkládají prezidentu republiky Poslanecká sněmovna, Senát a vláda“. Tím se prvek pouhého osobního hlediska ředí stanovisky dalších politických aktérů, zároveň se ovšem v témže souvětí dodává, že „prezident republiky může propůjčit nebo udělit vyznamenání i bez takového návrhu“.

Ohlédneme-li se do historie České republiky, je jasné, že uplatnění osobních preferencí a sympatií se při udělování státních vyznamenání neubránil žádný z dosavadních tří prezidentů, ale že se také mimo jiné právě v nich zrcadlí ona zmíněná duchovní proměna posledního třicetiletí. Václavu Havlovi se vyčítalo zejména ke konci jeho prezidentství, že odměňuje své kamarády z disentu. Sotvakdo však popře, že dekorovaní laureáti byli zároveň osobnostmi integrovanými mravně i umělecky a že za nimi bylo také nesporné a neslužebné dílo.

V podobné praxi v podstatě pokračoval i Václav Klaus, jakkoli se mohlo symbolicky kontroverzně jevit třeba ocenění režiséra Otakara Vávry v roce 2004 či zpěváka Karla Gotta v roce 2009. Vávra byl národním umělcem od roku 1968, Gott od roku 1985, a tak se nutně naskýtala úvaha, čeho je jejich nové ocenění vlastně symbolem: umělecké výjimečnosti, přesahující i politicky protikladné systémy, nebo spíše výjimečné morální přizpůsobivosti? Státní vyznamenání z Klausových rukou odmítl v roce 2011 režisér Jan Švankmajer, a to z principiální zásady „nepřijímat žádné pocty nebo vyznamenání od státu“, jak napsal v osobním dopise kancléři Jiřímu Weiglovi. „Stát je organizované násilí, je zdrojem represe a manipulace. Celou svou tvorbou jsem vždy stál na druhém břehu.“

Kdo jsem já…

Skutečné kontroverze začaly až s nástupem prezidentury Miloše Zemana. „Kdo jsem já, abych o tom měl právo rozhodovat,“ prohlásil skromně hned ve svém prvním projevu k udílení státních vyznamenání 28. října 2013. Jeho výrok se ovšem netýkal výběru oceněných, nýbrž redukce dosavadních stupňů vyznamenání. Tím naopak hned napoprvé i v této věci dal průchod stejné svévoli, s jakou na slavnostní ceremoniál přestal zvát své názorové oponenty a oceňovat začal postupně čím dál víc své podporovatele ve volební kampani a osobní protežé. Že hned v témže roce odmítl vyznamenání rocker Vladimír Mišík, je více než symbolické: dva mužové téže generace jako by názorně zosobnili pokračující rozkol společnosti mezi pokračovateli předlistopadového étosu a pragmatickými polistopadovými manipulátory s mocí.

Zemanovo záměrně provokativní, naschválné, podmiňované a reklamně avizované vyznamenávání s sebou nese dvojí efekt. O vyznamenaných se hodně hovoří, většinou ovšem nejvíc o těch nejzpochybňovanějších. A vedle nich pak zaniká význam a důstojnost těch, kteří si ocenění vydobyli opravdu celým svým životem a dílem. Emotivního režiséra Jana Němce to v roce 2014 přivedlo až k rozhodnutí vrátit medaili, kterou obdržel v roce 2002 ještě z rukou Václava Havla. Spisovatel a reportér Josef Klíma zase v roce 2018 svou nominaci na vyznamenání Poslaneckou sněmovnou rovnou odmítl s tím, že od Miloše Zemana by ho nemohl převzít pro jeho soustavné napadání novinářské profese…

Je to posun od tvorby hledající a experimentující k širokému populáru

Rozděl a panuj!

Nad seznamy oceněných za dosavadní Zemanovy prezidentské éry by se dala vést debata takřka jméno po jménu, důležitější je však celkový posun, nejvíce znatelný právě u laureátů z oblasti kultury, umění a publicistiky. Je to posun od tvorby hledající a experimentující k širokému populáru či, jak se dnes říká, k mainstreamu, od zásadovosti k účelovosti, od nestrannosti k otevřenému kamaráčoftu. Jak trapně to pak také končí, ukázal letos pěkně muzikálový zpěvák Daniel Hůlka, oceněný v roce 2016. Když mu podporovaný přítel z Hradu pro jeho odmítání protiepidemických opatření letos 10. října v Mladé frontě Dnes vzkázal, že si má dát „studený a mokrý hadr na hlavu“, Hůlka mu metál uraženě vrátil poštou.

To je novum. Za normalizace sice prezident Gustáv Husák už udělený titul národního umělce ve dvou případech odebral, a to v roce 1972 emigrantům Alfrédu Radokovi a Jánu Kadárovi, sami ocenění však tituly z pochopitelných důvodů nevraceli. Nanejvýš si počkali na pád režimu a pak se jich někdy dost ostentativně zbavili, i když se svého laureátství předtím třeba sami vehementně dožadovali. Teď, jak vidno, se řády nejen předem odmítají, ale už i vracejí, což je na jedné straně důkaz svobody názorů a postojů, v níž žijeme, na straně druhé známka postupné degradace a devalvace vyznamenání samotných.

Ve svých inauguračních projevech se Miloš Zeman opakovaně definoval jako prezident „dolních deseti milionů“, nikoli uzurpující elity, či přímo „pražské kavárny“, jak své odpůrce pejorativně ocejchoval. To je ovšem v případě státních vyznamenání contradictio in adjecto, neboť ta by měla oceňovat právě osobnosti a výkony jedinečné, tedy právě elitní. Populistická politika emocí z toho čouhá jako sláma z bot, vedle vědomého machiavellismu se tu však demonstruje i kus zemanovské jedináčkovské svéhlavosti, autoritářství a zastydlého levičáctví. Jako by to Zemanovi právě Karel Sýs vepsal do prezidentské devízy už v roce 1994 ve svém spisku Pět let v mrtvém domě výhrůžným trojverším „Myslete na chorál“: „Nelekejte se! / Těch nahoře je jenom deset tisíc / nás v podzámčí je stokrát víc!“

Co se neodpouští

Už sám fakt, že v roce stoletého výročí republiky byl vyznamenán tvůrce, který přes svůj nesporný talent (anebo právě proto) patřil k železné zásobě normalizační literární „fronty“, je zarážející. Bývalý člen Lidových milicí, dodnes přesvědčený komunista, v současnosti vedoucí redaktor týdenní přílohy komunistických Haló novin Literatura—Umění—Kultura a předseda menšinového spolku Unie českých spisovatelů. Právě tato organizace ocenila v červnu 2018 prezidenta Zemana svou vlastní cenou za občanskou odvahu a předával ji na Hradě — Karel Sýs.

Na první pohled by se tedy dalo říci, že tak jako v jiných případech, i v tomto prezident následným oceněním Sýse splatil zase v intencích svých zvláštně pojímaných přátelských vztahů jistý dluh. Ale věc je ještě mnohem obskurnější. Navrhovatelem ocenění byl Sýsův generační souputník a místopředseda Unie básník Michal Černík, předkladatelem v Poslanecké sněmovně komunistický poslanec Leo Luzar, návrh podpořili Stanislav Berkovec za ANO a Antonín Staněk za ČSSD. Sněmovně návrh předložil předseda podvýboru pro státní vyznamenání za Piráty Vojtěch Pikal a ta ho odhlasovala sto osmi hlasy poslanců za ANO, ČSSD, SPD a Piráty.

A to navzdory Sýsově minulosti komunistického enfant terrible, pohrdajícího sice ve skrytu starými bolševickými bardy, arivisticky však s jejich podporou šplhajícího po žebříčku kariéry přes týdeník Tvorba (od roku 1974) k zástupci šéfredaktora literární přílohy Kmen (1983) a po jejím osamostatnění (1988) až na místo jejího šéfredaktora. Právě v Kmeni číslo 21 vyšel 26. května 1988 jeho proslulý článek „Vymknuta z kloubů“, v němž poskládal fantasmagorickou mozaiku pomluv a insinuací na živé i mrtvé, publikující i zakázané, domácí i vyhnané, za něž prý na svém exponovaném postu tahá kaštany z ohně. Když se dostane k propadům a vinám padesátých let, rozhořčí se doběla: „Já sám se stydím za to, že se tihle lidé nestydí ještě dnes vylézat na světlo a pokoušejí se ještě jednou nasednout na kyvadlo, bez jehož pohrdavého svistu si neumějí svůj zajisté únavný život v převlečníku představit.“

Že on sám například ve svém „Pokusu o čítanku jedné básnické generace“ (Literární měsíčník, 5/1979) podobně jako kritici padesátých let zatratil své souputníky a do jejich zapovězení ceněné konkurenty Antonína Brouska, Jiřího Grušu a Petra Kabeše, za to se nestyděl. A žádný stud nejeví ani po letech, naopak se v Parlamentních listech 9. června 2018 na obhajobu sněmovního návrhu jeho vyznamenání vychloubá: „Když jsem dva roky šéfoval samostatnému Kmeni, tiskli jsme i spisovatele, kteří takzvaně nebo opravdu nemohli. A to se kupodivu neodpouští.“ Rozumí někdo té argumentaci? Přitom právě v té době, v roce 1988 nebo 1989, mu na zorganizované schůzce oficiálních a neoficiálních spisovatelů stačilo na utnutí debaty prohlášení, že ten, komu tiskne články emigrantský časopis, nemá co mluvit, natož kritizovat.

Dětský básničkář

Jakási mlhavá historická a mravní společenská paměť však přece jenom ještě vládne, takže alespoň u části veřejnosti nastal po oznámení Sýsovy nominace na státní vyznamenání nelíčený údiv. Poslanec Pikal se před ním pirátsky bezelstně hájil, že ho nenapadlo zkoumat hlouběji ve sněmovním návrhu charakteristiku „dětského básničkáře“. Tu si však zjevně spletl s navrhovatelem Černíkem, který je v příslušném sněmovním dokumentu označen právě jako „autor knížek pro děti“. Načež slovutná poslankyně za ČSSD Alena Gajdůšková, původním povoláním učitelka, dlouholetá senátorka, a dokonce letitá místopředsedkyně Senátu, dala celé věci korunu přiznáním, že se domnívala, že hlasuje „pro spisovatele, ilustrátora a filmaře Síse s hlubokým přesvědčením, že člověk, který věnuje svou tvorbu převážně dětem, si státní vyznamenání zaslouží“.

Sýs jako Sís, řeklo by se, kdo se v tom má vyznat. Jenže to svědčí o doslova ubohém kulturním a občanském niveau, v jakém se asi česká politická reprezentace pohybuje, jak u ní naprosto neplatí vědomí hodnot a souvislostí, elementární informovanost, možná jen obyčejná čtenářská zkušenost. Splést si v době sociálních sítí komunistického nostalgika Karla Sýse se světově proslulým autorem knížek pro děti a animovaných filmů, ilustrátorem a grafikem Petrem Sísem (nar. 1949) může jen kulturní ignorant anebo Marťan. Už jen pro ten naprosto protikladný osud: zatímco Karel Sýs od počátku osmdesátých let jen cizeloval svou kariéru, přicházel Petr Sís ve stejné době o vlast, když ho komunistický režim při jeho pracovním pobytu ve Spojených státech amerických na dálku zbavil československého občanství. Jeho bilderbuch s názvem Zeď. Jak jsem vyrůstal za železnou oponou (2007) je přetavením té nejosobnější zkušenosti s těmi, kterým Karel Sýs svěřil svou „víru uhlířskou“ a byl ochoten jim posluhovat, aby tu měli ideologicky dostatečně vyklizený a vyčištěný prostor.

Kilimandžáro papíru

Ale ani celá Sýsova předlistopadová minulost by mě vůbec ještě nevedla k pochybnostem o oprávněnosti jeho vyznamenání. K těm mě vede především to, co se od něj dá číst teď a celých už třicet let života v demokracii. Psal jsem o tom před lety v Hostu (6/2014), když jsem se pokoušel zrekapitulovat postoje několika příslušníků básnické generace takzvaných pětatřicátníků z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let po dalších pětatřiceti letech. Ze Sýsovy tvorby jsem si vzal k ruce tehdy čerstvou knížku básní Apokalypsa podle Joba (2013) — a zděsil se nad paranoidně grafomanskou mírou úpadku kdysi, v počátcích, zajímavého, provokativního a spontánního tvůrce.

Nyní mě k nové četbě přivedla právě kauza státních vyznamenání — v podvědomé úctě k nim a prezidentskému majestátu si člověk přece jenom myslí, že muselo být oceněno dílo, které se dotkne aspoň kotníků souběžně oceňovaných hrdinů demokratického odboje, politických vězňů obou totalit dvacátého století, zachránců cizích životů, vědců. Knihkupecké soupisy uvádějí na osmdesát vydaných Sýsových titulů, většina vyšla po listopadu 1989. Který spisovatel to dnes, paroubkovsky řečeno, má? Nalezl Karel Sýs aspoň teď usmíření?

Otvírám jeho poslední knihu Osudy dobrého básníka K. za studené války. Z deníku politického (s)prostopášníka (2019) a čtu: „Toužil jsem po poctách, až uviděl jsem odcházet ty, které by nejvíc potěšily, a začal jsem se kořit polní trávě.“ Že by skutečně pokora, nirvána, rovnováha? Pocta přece konečně přišla, i když leccos v textu nasvědčuje, že celé to „Kilimandžáro papíru“ vznikalo už dlouhá léta předtím. Původně totiž chtěl K. zpívat, ale: „Běda, nebylo mu dopřáno bojovat proti přesile orchestru…“ Hlásek je slabý a jeho majitel už stár: „Za to mu Bůh dal jiný dar — vyslovovat se slovem, jež může přeskakovat jako jiskra, plod bludného proudu z opery do opery.“

A tak bludný proud slov básníka K. přeskakuje a srší jako při nepřetržitém elektrickém zkratu, neboť „tato kniha nebude mít konce ani zvonce“. A co dobrého vojáka studené války trápí?

Nejsem s to poslouchat árii, číst knihu, koukat na film, obdivovat kouzelníka, pozorovat krajinu, aniž si představím, že jsem ji složil, zahrál, zazpíval, režíroval, natočil, odkouzlil či stvořil. Jsem absolutní demiurg. Nejsem malý prorok, malý mistr. Malí proroci mají vždy tytéž kovové výšky, sametové témbry, scelené rejstříky a dobré úmysly. Já jsem zlý, absolutní demiurg.

Názor, nebo diagnóza?

Dobrý voják K. má však i své svědomí a sebevědomí: „Jsem stále ještě hrdý občan socialistického státu a nerozhází mě nějaký hrábě Kinský nebo Nický (tím spíš ne vymiškovaný Švarcenegr).“ Jak útěšné to tehdy bývalo na Ždáni, žádné psaní po tramvajích jako teď: „Za socialismu i krásněji pršelo. Déšť šuměl za okny, a tys mohl ležet a nemyslet na zápas o přežití, nemyslet na to, že ti voda odplavuje zisk, nýbrž že ti prší štěstí.“

A tak se v K. vzedme proletář doslova gottwaldovského ražení a neúprosnosti: „Říkáte, že člověk má mít neomezenou svobodu. Takže i svobodu vám zakroutit krkem!“ A pokračuje v obhajobě třídní ideologie a jejích následků lapidárním básnickým příměrem: „Mluvíte o zločinech komunismu. To je jako kdybyste říkali, že lečo není zdravé, protože když vidíte na chodníku vyblitinu, většinou je to lečo!“ Tyrani jsou vyřízeni podle návodu písně „Rudý prapor“, ale co odpadlíci a zrádci? Na ty ušije K. hned smělou konspirační hypotézu: „Gorbačov měl zapsáno v rubrice povolání ‚dělník‘. Plat: 800 rublů. Kolik stříbrných od Američanů není známo…“

A tak dále. A tak dále. Vynechávám pasáže pornografické, onanistické a fekální, všechno se to řine v jednom proudu dvou set dvaceti pěti stran, už to nejsou ani verše, ani próza, jen zoufalé výkřiky frustráta, ohrožující autora i čtenáře blázincem. Občas přece jen i v zablokované mysli zableskne podvratná myšlenka: „Co vlastně mám z toho, když říkám: Nenávidím svou dobu? Budu žít ještě jinde? Budu ještě vůbec někdy žít?“ Ale pak zas rychle převáží nenávist a zloba, až to celé skončí větou: „Kdo rozumíš, rozuměj…“

Nevím, zda Miloš Zeman někdy od Karla Sýse něco četl a zda v jeho tvorbě nalezl zalíbení. Rozumět by si ale mohli přinejmenším v ohromující sebestřednosti, ješitnosti a zároveň permanentní ublíženosti z nepochopení vlastního génia. A že plody Sýsova ducha zrovna neodpovídají charakteristice státních vyznamenání? Jak při jiné příležitosti pravil pan prezident: „Kunda sem, kunda tam“ — vždyť je to jen malá česká groteska. Člověku by jejích protagonistů bylo skoro už jen líto, kdyby ovšem svým jednáním neměli vposledku tak devastující a rozkladný vliv na morální klima celé společnosti. Jak ale nalézt hranici mezi názorem a diagnózou?

 

Autor je filmový a literární kritik, spisovatel a publicista.