BEAT
host 06/21

Nauzea orchestra: Láska

Sloupek Martina Kyšperského

Před pár lety jsem jel do Ústí nad Labem hrát sólo koncert v maličkém sále artového kina. Když bylo po něm, vzali mě pořadatelé do podobně útulné hospody a tam jsem se jich ptal, jestli mají obzvlášť rádi nějakou místní kapelu. Rozpoutala se bitva mezi dvěma tábory fanoušků. Polovina jich velebila Houpací koně a ta druhá skupinu, o níž jsem nikdy neslyšel — Nauzea orchestra. Ta debata mi přišla neuvěřitelná. Totiž fakt, že ještě někdo tolik prožívá, proč jedna kapela jo, nebo ne. Beatles, nebo Stouni? Olympic, nebo Matadors? Párplové, nebo Cepelíni? V paměti zůstal výjev jako takový, ale už ne argumenty, které v něm padaly. Často si nejsem schopen zapamatovat datum narozenin svých příbuzných a občas ani heslo, skrze které se přihlašuju k mailu, ale názvy kapel mi v hlavě zůstávají, takže když vyšlo album Štěstí, koupil jsem si ho a sedl na zadek. Což je taková strýcovská metafora, ve skutečnosti se mi chtělo tančit.

Co vlastně chlapa, kterému táhne na čtyřicet, donutí napsat všem kamarádům, že tohle je super věc, a jestli ji neznají, měli by si ji sehnat? Chlapa, co většinou spíš vzdychá, že už všechno slyšel a v lepší verzi. Že starej pekař není doma a mladej to neumí! Daň intenzivního zájmu o konkrétní věc je v tom, že po nějaké době začnete zívat. Ono těch akordů a tónů moc není, každá kapela má bubny, kytary a vzory. Co ještě může vaše uši vytáhnout ven z toho kola se zadýchaným křečkem české rockové scény? Charisma, které se těžko popisuje. A často i absence únavného plevele. Mark Hollis z Talk Talk říkal: „Měl bys hrát místo tří tónů jen jeden a vědět, proč ho hraješ.“ Je to tak. Nauzea orchestra existuje téměř dvacet let a na nové desce Láska ubylo meziher, vyhrávek, ornamentů. Většinou se jde na věc přímo, linky nástrojů jsou čitelné a úsporné. Basa drží často jen pár tónů, přitom ale hraje figuru, která by vytáhla kamion z příkopu u dálnice. Když se do toho zapojí housle, opletou vánoční stromek písničky jedním jasně zářícím drátem světýlek. A také je tu velké lákadlo staře znějících syntezátorů, co buď kysele bzučí, nebo zvukem připomínají něco, co už jsem kdysi slyšel. Co to ale bylo? Možná nějaká stará videohra. Ale pozor, taková ta, co se pouštěla z audiokazety, blikala z televizoru a ovládala se obřím joystickem. Hodně skladeb je ve středním tempu. Vím, jak většina hudebníků nemá ráda, když je někdo přirovnává k jiným. Tak jen řekněme, že Nick Cave, Einstürzende Neubauten a David Bowie decentně procházejí chodbou studia, v němž se Nauzea zrovna chystá nahrávat. Plaše pozdraví a jdou.

Je problém, když textaři lomeno zpěváci fňukají. U autorů okolo dvaceti je to ještě pochopitelné. Když je jim dvakrát tolik, je to často už neúnosné. Bigbítových kapel s přijatelnou textovou výpovědí je asi tolik jako bělošských kapel hrajících kvalitní afro-funk. Texty Ondřeje Švandrlíka, zpěváka skupiny, jsou ovšem perfektně vyváženým mixem smutku a radosti, asi jako zvuku klarinetu v židovské hudbě. Cením si upřímnosti. A také odvahy dát vedle sebe tak rozdílné kusy, jako je živočišné „Maso“, veselá hitovka „Ministryně“ nebo roztoužené citace z biblické Písně písní. Kdo by si dnes ještě vzpomněl na ruského papaláše Černěnka, jehož pohřeb musí nebohý dětský hrdina písně zhlédnout v kině místo Tarzana?! Nepůjdeme tedy k „světským na labutě“? A taky, že jestli má někdo něco hlásit, je to rozhodně Alexander Hemala. Kulisy dětství. V těch se tu pohybujeme hodně. Což znamená například i to, že když nám klepe na dveře krize středního věku, je čas upustit páru a „udělat všechno, co jsi ještě nestih“. Není důležité, jestli posluchač přesně ví, o čem se zpívá, ovšem samotný zpěvák to vědět musí. Ten rozdíl poznáte. Věříte mu. Když gangster Vincent Vega v Pulp Fiction říkal, že by opravdu rád chytil toho, kdo mu poškrábal auto, taky jste mu víc než věřili.

Něco filmového je totiž i v této desce. Možná je to kytara, jejíž rezavé akordy se rozlévají v různých okamžicích. A možná také obrazy, které se seskládají z kombinace textu a hudby. Asi není náhoda, že členy kapely jsou i autor divadelní hudby a malíř. Obrazotvornost je něco, nač se tu klade důraz. Z jedné z nejhezčích písní „Mezi psem a vlkem“ se imaginace doslova valí. Spící těla šplhají po střechách, na okna škrábou nehty, mezi množícími se roztoči se míjejí řidiči kamionů, jež láká zhrzená nevěsta. Jsou tam i ti, kteří odlétají vlakem přímo do Slunce. Tam někde mezi psem a vlkem… Možná i proto si tuto desku pouštím rád potmě před spaním.

 

Autor je frontman skupiny Květy.