FEJETON
host 07/21

Vivant studiosi

Vratislav Maňák

Nikdy neexistovala, a studentů má tisíce. Vysoká škola života představuje jednu z nejčastěji používaných metafor českého digitálního prostoru, a třebaže nejviditelnější byla v internetových debatách o migrační krizi před šesti lety, řada uživatelů sociálních sítí ji jako nejvyšší dosažené vzdělání uvádí ve svých profilech i dnes — a pokouší se tím říct, že absenci akademického titulu svede kompenzovat prostá zkušenost a selský rozum.

Je to provokativní obrat, jenomže právě o to jde; drzá subverze patří k tradičním nástrojům lidové komiky a i v této slovní hříčce se opakují letité podvratné principy karnevalu. Místo kostýmu se sice člověk (úměrně době) maskuje do slov na facebookovém profilu, stejně jako u lidových maškarád to však dělá proto, aby se osvobodil z poměrů a vystoupil z nich. Aby je převrátil, zpochybnil a upozornil na jejich domnělé nesmyslnosti a nešvary.

V hrátce s fiktivní vzdělávací institucí se tak v důsledku znovu staví kmán proti pánovi a v masce falešného vysokoškoláka zpochybňuje pánovo (v tomto případě bakalářovo, magistrovo či doktorovo) postavení. Tím, že svůj neučený život postaví naroveň akademické zkušenosti, zkouší internetový diskutér relativizovat význam, který je vysokoškolskému vzdělání ve veřejném prostoru standardně přikládán. Univerzita se navíc po jeho šibalském zásahu jeví jako odtržená od praxe běžného dne, protože právě zkušenost s každodenností si Vysoká škola života nárokuje už z podstaty svého názvu.

Jev, kterému se tady vzdoruje, je zmasověné terciální vzdělávání. Zatímco před čtvrt stoletím mělo vysokou školu jen málo přes půl milionu Čechů, před deseti lety šlo už bezmála o půldruhého milionu osob a v současnosti mluvíme o více než 1,7 milionu lidí s vysokoškolským titulem. V horizontu jediné generace tak změnil svou povahu z exkluzivního statku na relativně dostupný doklad a masifikace, či přímo univerzalita akademické zkušenosti se promítla i do pracovního trhu. Vysokoškolské vzdělání náboráři v současnosti žádají i u profesí, pro něž před třiceti lety (čili v době, kdy na pracovní trh vstupovali dnešní padesátníci) nebylo potřeba.

Stejně jako právo není totéž co spravedlnost, ovšem ani vzdělání nutně neznamená vzdělanost, pokud posluchači projdou celým studiem jako nereflektovanou sérií nutných školení a ztechnizovaných rutin. Získaný titul pak nepředstavuje jenom doklad o oborové ukotvenosti a odborné způsobilosti, ale funguje také (a kolikrát v první řadě) jako arbitrární jistina lepší pozice na pracovním trhu.

Absolventi Vysoké školy života se na tuto inflaci snaží svou travestií upozornit a jde o hořké volání. O hravý, ale stále kyselý úšklebek digitálních kmánů, kteří s jeho pomocí ventilují frustraci z proměněných poměrů, v nichž — jak se zdá — nesvedou obstát, což jim ostatně Facebook připomíná už ve svém přednastavení, když se na dosažené vzdělání vůbec ptá.

Pocit vlastní nedostatečnosti navíc snadno stupňuje chvástavá a soutěživá atmosféra sociálních sítí, v níž může prezentovaná přehlídka školních a profesních úspěchů zvyšovat společenský status stejně jako přefiltrované a zretušované fotky z exotické dovolené. Posměšný vzdor, s nímž zkouší Vysoká škola života význam akademických ostruh rozmělnit a zamlžit, tak snadno naráží na odpor těch, jimž se adekvátního vzdělání dostalo.

Nesmiřitelnost je to až překvapivá a jízlivý bonmot, podle kterého se člověk na Vysoké škole života nenaučí používat rozum, ale Caps Lock (někteří „absolventi“ dodávají sílu svému prohlášení tím, že ho píšou verzálkami), patří ještě k těm vřelejším. Jistý lifestylový časopis před nedávnem publikoval rovnou celý seznam proměnných, které má student Vysoké školy života splňovat:

Je zpola negramotný a názorově omezený.

Je protizápadní a xenofobní.

V neposlední řadě je chudý — stravuje se nezdravě, protože zalevno, a na pořízení vánočních dárků si musel vzít půjčku.

„Jste looseři a my pro vás máme leda opovržení,“ vzkazuje se tady lidem, kteří nedosáhli na vysokoškolské vzdělání z důvodů, jež neznáme, a aby ventilovali vlastní obavu ze sociálního handicapu, zabalili ji do sebeosvobozujícího šprýmu. Za tento žert je ovšem nyní soutěživé prostředí ztrestává a vylučuje, a v důsledku tak potvrzuje obavy z penalizace, které hříčku vyvolaly.

To, co se zde reálně odehrává, je výsměch chudobě. V hanopisu na lidi bez vysokoškolského diplomu se v první řadě vyjevuje arogantní nadřazenost vůči všem, jež nepovažujeme za úspěšné, protože podle našich měřítek neobstáli v soutěži globalizovaného kapitalismu. Titul zde nemá váhu sám o sobě, nehraje se o vědomosti, ale stává se jen zbraní darwinistické ráže, kterou jako by nabíjeli neokonzervativci Margaret Thatcherové.

Je to paradoxní, ale význam univerzitního vzdělání se nakonec u vysokoškoláků života ukazuje jako hlubší a žitější než u těch, kteří je takto denunciují a u nichž se dá předpokládat, že titul před jménem nosí. Obrat Vysoká škola života totiž sice s hodnotou vzdělání polemizuje, ale současně ji nikdy neopouští, nadále se k ní vztahuje a odvozuje se od ní. Teprve u zmiňované difamace role vzdělání mizí. Nástrojem arogantního odsudku, tou povýšeneckou silovou pákou, se nestává odborná kompetence. Měrnou jednotkou je teprve úspěch, nakupené bohatství a peníze.

Gaudeamus igitur, radujme se tedy. Vivat nostra societas, vivant studiosi!

 

Autor je spisovatel.