KRITIKA
host 02/22

Nejčeštější (francouzský) Kundera

Jakub Kára

Když v předmluvě ke své autobiografii Promluv, paměti Vladimir Nabokov vzpomíná na těžkosti spojené s psaním pamětí, zdůrazní především očekávaný problém „ztráty paměti“ — při vzpomínání se nutně, jak sám podotýká, objeví „prázdná místa, rozmazané plochy, mlhou obstoupené oblasti“. Jak taková místa překlenout? Nabokov nabízí poněkud pofidérní, ale přece jen radu: „Zjistil jsem, že někdy lze silným soustředěním nicneříkající šmouhu donutit k nádhernému zaostření.“

A přestože román Nevědění byl dlouhou dobu čten jako čistě emigrantský román, jako Kunderovo osobní vyjádření se k tomu, proč se nevrátil po roce 1989 zpět do Čech, je to dle mého právě téma paměti a její ztráty, co se ukazuje jako to nejzajímavější, co i dnes (dvacet let po svém vydání) román Nevědění obsahuje.

Blbka a hnusný soplák

Kniha začíná slavným vyčítavým výkřikem jedné opomíjené postavy: „Co tady ještě děláš!“ Sylvie zde vyčítá své přítelkyni Ireně, že otálí s návratem do své vlasti. Irena marně vysvětluje, že Francie se jí stala druhým domovem, ve kterém má rodinu, zaměstnání a byt. Její přítelkyně Sylvie je však neodbytná a vsugeruje Ireně, že návštěva její rodné země se stane „velkým návratem“. Irena se pod nátlakem své přítelkyně nakonec rozhodne po dvaceti letech odloučení navštívit svou rodnou zem. Její „velký návrat“ je však provázen rozpaky a nedorozuměními. Její dávné české známé nejeví žádný zájem o Ireninu emigrantskou zkušenost. Kundera vykresluje onen nezájem v dnes již často citované a slavné scéně večírku, na kterém se její dávné přítelkyně opíjejí českým pivem a odmítají ochutnat Irenou dovezená francouzská vína.

S podobnou lhostejností k životu v emigraci se setkává i druhá postava románu, Josef, dávný Irenin známý, který se vrací z Dánska, aby navštívil svého bratra a jeho ženu. Návštěva u bratra má podobný průběh. Bratr příliš nevyzvídá a Josef nemá chuť se svěřovat, a tak nakonec před bratrem zamlčí své manželství i smrt své milované ženy. Josef si však ztrátu domova uvědomuje až v nemožnosti odvézt si svůj oblíbený obraz (bratrova žena si obraz zamilovala) a v pohledu na bratrovo zápěstí, na němž má bratr Josefovy staré hodinky.

Rozpačité setkání korunuje Josefův nález vlastních deníků z doby před emigrací. Josef je ze svých zápisů doslova zděšen, připomínají mu dávnou trapnou zamilovanost do jedné gymnaziální studentky, na kterou již ale úplně zapomněl. Jeho touha ji svést ho proměnila v manipulativního trýznitele, který se s ní nakonec hystericky a s výčitkami rozešel. A ve světle této vzpomínky se Josef vidí jako „hnusný soplák“, nevěří tomu, že vůbec může mít něco společného s tímto svým minulým já, a znechucení ze sebe samého ho donutí celý deník roztrhat. Čtenář se následně dozví, že se dívka po onom rozchodu pokusila o sebevraždu, aniž by to Josef tušil.

Celý emigrantský příběh má samozřejmě kunderovsky posměšné postelové vyústění, v němž erotika ustupuje trapnosti a intimita se promění v ponížení. Josef a Irena, dva Čechami unavení emigranti, si dají schůzku a stráví spolu noc. Irena tím nasadí parohy svému naivnímu manželovi Gustafovi, ale k její hrůze nejde o setkání dvou dříve si blízkých duší. Josef si ani ji pořádně nepamatuje a jejich setkání po letech se promění v Irenino ponížení.

Hamlet, Ema Bovaryová a Anna Karenina

V Kunderově románu Nevědění se tak vlastně setkávají tři určující postavy literatury: novodobý Hamlet, Ema Bovaryová i Anna Karenina. Josef je takovým Hamletem konce dvacátého století, který kolem sebe šíří neštěstí a který chce „z tabule paměti“ vymazat „vše zbytečné a titěrné a hloupé, / moudra z knih, podoby a dojmy, / co vtisklo do ní nezkušené mládí“. Irena je zase jakousi znuděnou zajištěnou manželkou, kterou její romantické představy dovedou do postele právě přímo Josefovi. A ona gymnaziální studentka, kdysi zoufale zamilovaná do Josefa, je zoufalou Annou Kareninou…

Postavy z literárních dějin ale na konci dvacátého století ztrácejí svou tragičnost, proměňují se ve své karikatury a jejich osudy ve frašku. Josef sice kolem sebe šíří neštěstí, ale nevolá podobně jako Hamlet: „Proč jen mám paměť, Bože!“ Naopak, paměť je to, čeho se mu nejvíce nedostává! Irena svou nevěrou neponižuje svého Gustafa a manifestace nešťastné lásky končí zpackanou sebevraždou…

Přečtený Kundera

Román Nevědění vyšel poprvé roku 2000 španělsky a teprve po jednadvaceti letech se tento text dostává k českému publiku. Jako se postavy vracejí po dvaceti letech do své rodné země, vrací se i tento román po dvaceti letech v českém překladu do českého prostředí. Ale o jaký jde v tomto případě návrat? Jak ho dnes číst? Jde vlastně o novinku? Mohou dnes, třicet dva let od sametové revoluce, témata emigrace a návratu domů někoho zaujmout? Dokáže ještě vyvolat nějaké emoce? Naštve dnes ještě Kunderovo opovržení nad českým pivem nějakého českého pivaře? A objeví se nějaká literární Sylvie, která se hned na úvod zděšeně zeptá: „Co to tady dnes čteš! Jako čtenář bys měl být jinde, rozuměj, jsou dnes jiné aktuální knihy, které bychom přece měli číst.“?

A není český čtenář paradoxně dnes Kunderou přesycen? Nevědění vychází totiž rok po českém vydání Kunderova posledního románu Slavnost bezvýznamnosti, necelé dva roky od vydání biografie Kundera od Jana Nováka a ve stejný rok, kdy do kin vstoupil dokument o Milanu Kunderovi od Miloslava Šmídmajera. Navíc na Kunderu má dnes už každý udělaný názor. Jednoduše řečeno: buď trpí obdivem, nebo jím netrpí, respektive si vypěstoval odstup. Nebo je možné oba postoje ještě více polarizovat: Jedni ho adorují, opakují téměř nábožně jeho myšlenky z románů či esejů (viz Šmídmajerův dokument), píší oslavné kritiky (dokonce i na jeho poslední knihu Slavnost bezvýznamnosti!), jiní si přečtou, nebo spíše nepřečtou Nevědění z profesionálního (ne)zájmu či jen z povinnosti, neboť nový román nebo překlad románu jim přece nic nového neodhalí, jednoduše „mají Kunderu již přečteného“.

V kontextu Kunderových nejlepších knih, jako jsou Směšné lásky, Žert nebo Nesmrtelnost, se Nevědění může zdát jako nepříliš výrazná kniha, ale z takzvaných francouzských románů jde o jeho nejlepší román. Pomalost se dnes jeví jen jako jakési doplnění k Nesmrtelnosti, Identita zase jako román s plochými postavami a vachrlatou zápletkou, o Slavnosti bezvýznamnosti bych mluvil spíše jako o povídce než o románu. V Nevědění ale Kundera vypráví, dávkuje čtenáři informace a v závěru román nabízí i jakési smutné překvapení a melancholický konec. A i přes šablonovitost postav, na niž je asi již čtenář Kunderových románů zvyklý, je tento román ukázkou, že Kundera uměl vytvořit skvělé vedlejší ženské postavy a pohrát si s jejich osudem.

Nevědění by dnes nemělo být a asi ani nebude čteno jen jako čistě emigrantský román o „nemožnosti návratu“, ale především jako román o paměti a hlouposti, která se zde už nespojuje jen s mládím (jak tomu bylo například v knihách Život je jinde či Směšné lásky), ale i s dospělým věkem. Josef a Irena jsou tragickými postavami, které propadly úvodnímu Sylvinu pojetí návratu do rodné vlasti jako „velkého návratu“ a nepochopily, že jejich „návrat“ nemusí být velký, dokonce ani nemusí být návratem, ale jen (třeba trapnou) návštěvou.

Drž hubu, paměti!

Napsal jsem, že Nevědění je tím nejlepším francouzským románem, ale měl bych to upřesnit. Nevědění je mezi všemi francouzskými romány tím nejlepším a současně je knihou nejvíce českou. Emigrantská linka, která kriticky nasvěcuje porevoluční Československo, respektive Prahu a Čechy jako místo nevkusného oblečení, zastaralých účesů, nevzhlednosti, prázdného klábosení a obyčejného piva, vyvolala po svém vydání u mnohých českých čtenářů, kteří ovládali nějaký cizí jazyk, nevoli. Kundera si zde podle nich vyřizoval účty s Čechy a dal průchod své nenávisti vůči porevolučním poměrům v zemi. Možná ano, nevím. Kunderův znechucený pohled na Čechy je však typickým projevem českého kritického náhledu samotných Čechů na sebe samy. Kundera je zde ve své malé nenávisti vůči nám Čechům až roztomile český. Všichni ten pohled „Čecha na jiné Čechy na dovolené“ známe. Ostatně zeptejte se někoho, co si myslí o nás Češích. Jen od Čecha se vám dostane nejvíce negativních adjektiv při popisu sebe sama. Je příznačné, že tento „protičeský prvek“ Nevědění ale v zahraničních kritikách není akcentován.

Když Nevědění vyšlo roku 2002 v anglickém překladu, napsala Maureen Howardová v The New York Times, že jde o „varovný román“. Ve své recenzi, kterou s odkazem na paměti Vladimira Nabokova nazvala „Shut Up, Memory“, poukazuje na to, že Irena a Josef nejsou moudřejší ani v pokročilém věku. Možná je to s nimi ještě mnohem horší. Josef, ten emigrant dánský, se od svých vzpomínek odvrací, nechce je a trhá svůj deník. Hamletovsky si vybírá, co ve své paměti ponechá. Irena je zase zhrzena, milenec nezná její jméno a její přítelkyně odmítly její dary, kvalitní francouzská vína, a pily spokojeně české pivo.

Oba čelí „prázdným místům a rozmazaným plochám“, ale nejsou s to mlhu zapomnění rozvířit. Josef ani Irena nejsou schopni onoho nabokovského „silného soustředění“. V Kunderově románu se ukazuje, že onoho silného soustředění není schopen vlastně téměř nikdo. Nikdo nedokáže, až na jednu vedlejší melancholickou postavu!, „donutit onu nicneříkající šmouhu k nádhernému zaostření“. A v tom je možná celý román varovný a po těch dvaceti letech především melancholický. Ukazuje, že zaostření nejsme schopni a že nám tu zůstává jen „nicneříkající šmouha“.

Autor je učitel a literární kritik.