TÉMA
host 05/22
Jak milovat svůj osud, i když za moc nestojí

Něžná netečnost světa

Jan Němec
Ten případ už dnes zavál čas. Avšak na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století křičel velkými titulky ze stránek francouzského tisku. Středoškolský student Claude Panconi, povzbuzen dvěma kamarády, zavraždil svého spolužáka Alaina Guyadera. A na pomoc si vzal Cizince. Ne že by spolužáka ubil knihou, ale nechal se inspirovat jejím protagonistou. I to patří do členitého příběhu jednoho z nejslavnějších románů minulého století.

Ke zmíněnému zločinu došlo v roce 1948 a vešel ve známost jako Vražda J3 — podle kategorie potravinových lístků, na něž měli za války nárok dospívající. Claude Panconi zavraždil, ale veřejné mínění v něm vidělo rovněž oběť morálního marasmu předchozích let, příslušníka generace, o kterou se nikdo nepostaral. Součástí tragédie byly vrahovy fantazmagorie o špionáži a kontrašpionáži a o třídní válce a jako v každém „správném“ zločinu došlo dokonce i na milostný trojúhelník.

Pozornost k případu ovšem připoutala rovněž ta okolnost, že Panconi byl sečtělý a svůj čtenářský vkus si v soudní síni nenechal pro sebe. Byl to inteligentní mladík, z něhož by se snadno dala udělat filmová postava. Ve své obhajobě tvrdil, že ho k činu inspirovalo několik modernistických románů, mezi nimi Cizinec. K vraždě ho však nepřimělo ani tak slunce jako Meursaulta, ale přímo Meursault, ten záhadný hrdina, kterému zdánlivě na ničem nezáleželo a jemuž právě poválečná generace tak dobře rozuměla. Obžalovaný trval na tom, že pokud soudce nepochopí vraždu Araba, vraždu bez motivu i bez nenávisti, vraždu, která se stala, aniž ji někdo spáchal, nemůže pochopit ani vraždu, již má soudit.

Soudce tak dostal vzácnou příležitost zapojit se do diskuse literárních kritiků. Cizinec se v těch poválečných letech stal bestsellerem a Camus, toho času rovněž šéfredaktor vlivného časopisu Combat, platil za jednoho z vůdčích intelektuálů doby. Panconi podle všeho chtěl, aby si muž v taláru kladl otázky: Je Meursault vrah, nebo jenom někdo, kdo zavraždil bez přičinění vůle a se sluncem coby jediným komplicem? Zasloužil si trest smrti? A jestliže ano, bylo jeho proviněním nehoda na pláži, nebo spíš to, že neplakal na pohřbu matky, odmítal kariérní povýšení, nepobral smysl manželství a obešel se bez Boha?

Ani to však nebylo vše. Případ povýšil na novou úroveň, když Raoul Guyader, otec zavražděného chlapce, vzal pero a obrátil se přímo na Camuse. Žádal po něm, aby Panconiho obhajobu odsoudil a veřejně se od něj distancoval. Zdrcený otec uvažoval vcelku rozumně: pokud popře přímo autor, že by Meursault na vraha mohl mít vliv, bude Panconi za svůj čin zodpovědný sám. Podobně jako Meursault během své obhajoby nehledá žádné výmluvy, neuvádí polehčující okolnosti a nedělá ze sebe nesvéprávného, měl by se i Panconi pochlapit. Skutečný Meursaultův blíženec by přece přijal trest a šel by mu vstříc.

Když jsem o tom případu četl poprvé, šokovalo mě, že Camus otci nevyhověl. Mohl přece snadno vysvětlit, že tak jako Utrpení mladého Werthera nemělo navádět nešťastné mladíky k sebevraždě, smyslem Cizince není obhajovat vrahy. Mohl říct, že ve skutečnosti žádné literární dílo nelze takto přesazovat do skutečnosti a odvolávat se na ně v trestním řízení. Mohl upřesnit, že i kdyby se Panconi v Meursaultovi skutečně zhlédl, odpovědnost za konkrétní čin nemůže nést literární postava. Koneckonců Raoul Guyader byl opravdu pozornější čtenář Cizince než Claude Panconi, pokud vycítil, že v něm nejde ani o zločin, ani o trest.

Camus však uvažoval jinak. Víme to, protože jeho dopis otci zavražděného unikl do médií. Kdo tehdy otevřel deník Le Monde, mohl číst:

Jestliže pevně a bez výjimky popírám, že by Cizinec mohl podnítit zločin, ilustruje nicméně, jako všechny další knihy, které jsem napsal, mou hrůzu z trestu smrti a mučivé pochybnosti týkající se jakéhokoli provinění. Moje dílo, pane, — a pro jednou to říkám smutně — nespočívá v obviňování druhých. Spočívá ve snaze druhým porozumět, dát hlas sdílenému neštěstí. To je důvod, proč se nemohu — bez ohledu na to, co si jinak myslím — přidat na stranu obžaloby, byť by to ušetřilo mou pověst spisovatele.

Jak tomu rozumět? Camus samozřejmě věděl, že Meursault nemůže převzít nic z trestní odpovědnosti za vraždu Alaina Guyadera. Nemohl však zcela vyloučit, že četba Cizince Panconiho nějakým perverzním způsobem neovlivnila. Rozumím tomu tak, že zaujal existencialistické stanovisko par excellence: spisovatel je plně odpovědný za svá slova, a to i tehdy, pokud je někdo nepochopí, nebo dokonce zneužije. Ano, Cizinec není volnou poukázkou na vraždu, jak se snad Panconi domníval, ale spíš protestem proti trestu smrti. Pokud je však Cizinec protestem proti trestu smrti, nelze ho postavit proti Panconimu, kterému ten trest hrozí. Panconi tragicky pochybil, jenže literatura není nástrojem spravedlnosti, ale způsobem, jak chápat druhé. A jestliže je spisovatel za svá slova skutečně plně zodpovědný, musí je následovat bez ohledu na to, kam ho zavedou, i kdyby to bylo do samotného pekla dějin.

Román v zákrytu

Z Oranu do Marseille to v roce 1940 trvalo lodí přes Středozemní moře třicet osm hodin. Pak Camus nastoupil na vlak a dalších devět hodin se přibližoval k Paříži. Z cesty měl smíšené pocity. V Alžírsku přišel jako novinář o práci, kdežto v Paříži ji naopak dostal. Jenže znamenalo to opustit téměř vše, na čem lpěl nejvíce: matku, k jejíž neproniknutelnosti ho stále poutala pupeční šňůra, snoubenku, z níž chtěl udělat svou ženu, a také světlo Středomoří, které obalovalo jeho nejšťastnější dny. Nehledě na to, že cestoval do Evropy v době, kdy Německo okupovalo Československo, vpadlo do Polska a Francie právě shromažďovala vojáky kolem Maginotovy linie v mylném předpokladu Hitlerova útoku.

Jediná podstatná věc, kterou si Camus vezl s sebou, byly jeho sešitové deníky a první kapitola rozepsaného románu. Přítel Pascal Pia mu našel místo v redakci deníku Paris-Soir a pokoj v omšelém hotelu na Montmartru. Ten v té době stále ještě platil za uměleckou kolonii, vesnici uprostřed města korunovanou katedrálou Sacré-Coeur, místo, kde se věci dějí. Camusovi se však nelíbilo ani na Montmartru, ani v Paříži. Uvyklý moři, slunci a saharskému široku vnímal město nad Seinou jako šedivé a studené. Pár dní po příjezdu se vzbudil nad ránem a zapsal si: „Co znamená to náhlé probuzení — v tomhle temném pokoji — se zvuky města, které je znenadání cizí? Nejsem odtud — a odjinud taky ne. Cizinec, kdo může vědět, co tohle slovo znamená.“

No ano, kdo jiný to může vědět? Vidím Camuse v tom temném pokoji s postelí a pracovním stolem, jak se převléká z pyžama do kalhot, ve stísněné koupelně se oholí a ještě za tmy vyráží na metro. V Paris-Soir má na starosti poslední stranu, neústrojnou změť rámečků a krátkých zpráv, které do redakce dorazily na poslední chvíli a už se s nimi nepočne nic lepšího, než že se rychle nalijí. Není to nic, na co by byl pyšný, ale pětihodinová pracovní směna od půl sedmé do půl dvanácté mu zaručuje volná odpoledne a večery. Další deníkový zápis navazuje tam, kde skončil předchozí: „Cizí, přiznat, že mi je všechno cizí. Pracovat přinejmenším tak, abych završil zároveň mlčení i tvorbu. Na ničem jiném, na ničem jiném, ať se stane cokoli, nesejde.“

Camus napsal první verzi Cizince mezi polovinou března a začátkem května 1940. Ale jakkoli první verze dostala tvar za šest týdnů, Meursault už v Camusovi žil déle. Říká se, že literární postavy jsou jako sousedé, kteří se přistěhovali do bytu nad vámi: ve dne je slyšíte, jak tam dupou, v noci, jak se milují, ale ještě je neznáte. S Cizincem to bylo přesně tak. První názvuky Cizince nacházíme v Camusově sešitu z května 1938 a na sklonku téhož roku si už zapisuje věty, které knihu téměř nezměněny otevírají: „Dnes umřela maminka. Anebo možná včera, já nevím. Dostal jsem z útulku telegram. ‚Matka zemřela. Pohřeb zítra. Upřímnou soustrast.‘ Z toho nic nevyčtu. Možná to bylo včera…“

V sešitech se mihnou i další fragmenty, Camus však ještě nevěděl, že k sobě patří. Na konci třicátých let zápolil s rukopisem románu Šťastná smrt a Cizinec se rodil v jeho zákrytu. Vymanil se z něho až někdy na sklonku roku 1939. Jakkoli Camuse zaskočilo, že v něm uzrála jiná kniha, než kterou horkotěžko psal, bezděky se tím naplnila jedna z modernistických představ o literární tvorbě jako takové: podstatné romány autor nepíše, podstatné romány autor objevuje ve svém nitru a poté je psaním odkrývá, jako když archeolog štětečkem ometává naleziště.

Někdy v roce 1939 si také Camus uvědomil, že společně s plánovaným esejem Mýtus o Sisyfovi a divadelní hrou Caligula utvoří Cizinec triptych propojený tématem absurdity. Absurdita je pro raného Camuse klíčový pojem, má však užší význam, než jak by se mohlo zdát. Camus ji chápe především jako neslučitelnost světa a člověka — člověk sám o sobě ani svět sám o sobě absurdní nejsou, ale lidský život na tomto světě ano, neboť svět nevyhnutelně zrazuje naše nejhlubší tužby. Absurdní neznamená ani tak nesmyslný, jako spíše to, že smysl života nejde odvodit a priori ani konceptuálně.

Měsíc a něco poté, co šestadvacetiletý Camus v hotelovém pokoji na Montmartru podtrhl poslední slova rukopisu Cizince, napochodovala německá armáda do Paříže. I to se zdálo dost absurdní. Redakce Paris-Soir se sbalila a rychle vystřídala několik měst ve snaze následovat francouzskou vládu, až skončila v Lyonu. Camus tam našel útočiště ve zrušeném bordelu s rudým sametem na stěnách a právě v těchto bizarních kulisách konečně uvítal svou snoubenku Francine, která po půl roce dostala povolení vycestovat z Alžíru. Dorazila na konci listopadu, 3. prosince 1940 se konala svatba a záhy poté se novomanželé museli vrátit zpět do Oranu, „hlavního města nudy“.

Přijato bez váhání

Jedna věc je napsat knihu, jiná pokusit se ji vydat. A jedna věc je pokusit se ji vydat v míru a druhá chtít ji vydat za války, v době, kdy je Francie rozdělena na dvě části a nakladatelský svět zůstal v Paříži v té okupované. Camus zprvu postupoval tak jako téměř všichni autoři a obrátil se na předčtenáře. Poslal rukopis Jeanu Grenierovi, svému učiteli ze střední a vysoké školy, který měl dobré vazby na francouzské literární prostředí, a také Pascalu Piovi, mentorovi ze světa novinařiny. První měl k rukopisu výhrady, druhého ohromil, ale bez ohledu na rozdílné dojmy se ho oba přes další prostředníky pokusili dostat do Paříže ke Gastonu Gallimardovi.

Jedním z těchto prostředníků byl také André Malraux, k tomu se rukopis dostal v květnu 1941. Velkorysé oko slavného autora zahlédlo důležité dílo a Malraux rovnou připojil několik v podstatě redakčních poznámek: 1) skladba vět je místy příliš předvídatelná a měla by se narušit; 2) klíčová scéna vraždy Araba je dobrá, ale zasluhuje si ještě pozornost, není tak přesvědčivá jako zbytek knihy; 3) a stejně tak závěrečná scéna s kaplanem se nezdá dostatečně průzračná.

Camus si Malrauxovy poznámky vzal k srdci a rukopis upravil. Mezitím se však skutečně dostal do nakladatelství Gallimard, kde na něj oficiální posudek vypracoval zkušený redaktor Jean Paulhan. „Přijato bez váhání,“ zakončil svých pět odstavců, které rozhodly o všem.

Navzdory nedostatku papíru, navzdory tomu, že nebyla podepsaná nakladatelská smlouva, navzdory obtížnému poštovnímu spojení mezi kolonií, která patřila do takzvané svobodné zóny, a okupovanou Paříží Cizinec nakonec vyšel téměř stejně rychle jako za běžných okolností. K vydání je oficiálně přijat 8. prosince 1941 a 21. května 1942 z tiskárenské linky sjíždějí poslední kusy nákladu o 4 400 kusech. V gallimardovském knihkupectví na bulváru Raspail se čerstvá novinka se smetanovou obálkou a černo-červenou sazbou na ní dá pořídit za 25 franků. Dosud nepodepsaná smlouva autorovi slibuje 10 procent z ceny prodaných výtisků do 10 000 kusů a 12 procent ze všech dalších; náleží mu rovněž záloha ve výši 5 000 franků. A Gallimard si vymiňuje přednostní právo na deset dalších Camusových knih.

Dvacet autorských výtisků, které smlouva rovněž zaručuje, do Oranu nikdy nedorazí. V polovině června však Camus přece jen drží svou knihu v ruce. Přesnější by však bylo říct: v polovině června se Camus konečně může držet své knihy. Právě totiž bojuje s další atakou tuberkulózy, která se u něj poprvé projevila už v šestnácti letech, tehdy ho vyloučila z fotbalového hřiště, z branky školního týmu. Před objevením streptomycinu v roce 1943 na tuberkulózu neexistuje účinná léčba, Camus právě podstoupil pneumotorax pravé plíce a plive krev.

Cizinec vysvětlen

Člověk se občas setká s představou, že slavní autoři jsou povzneseni nad kritiku: orel much nelapá. Nejenže to ve většině případů není pravda, ten předpoklad bývá rovněž ahistorický. Nejtvrdší kritiky se autorům obvykle dostává v době, kdy na ně sláva ještě nedosáhla. Camusův sešit z léta roku 1942 obsahuje hned několik komentářů k prvním ohlasům na Cizince. Jeden z nich je nadepsán „O kritice“ a začíná takto: „Tři roky k napsání knihy, pět řádek na její zesměšnění — a nesprávné citace.“ Camus se zjevně cítí jako kterýkoli jiný autor, který si v tisku právě přečetl recenzi na knihu, do níž vložil vše, a vůbec ji nepoznává.

Pasáž v sešitu pokračuje neodeslaným dopisem „literárnímu kritikovi A. R.“, jde o tehdejšího „papeže“ mezi francouzskými kritiky Andrého Rousseauxe. Ten Cizince recenzoval 19. července 1942 v Le Figaru. „Zdá se, že krize románu se den ode dne zhoršuje,“ píše Rousseaux. „Nejenže debuty mladých spisovatelů většinou odhalují jen průměrný talent, ale když už se objeví nějaký trend, obvykle nám dělá starosti a znejišťuje nás.“ A přímo o Cizinci: „Zdá se, že román si vyhrazuje smutné právo na spirituální pasivitu a hromadu morálního odpadu.“ Ocenění se dočká jen autorův styl, ovšem v souvislosti s problematickým postřehem, že jde o realistický román.

Cizinec jako případ morálního selhání, to je jedna linie, která se s Camusovým debutem potáhne, byť na sebe postupně vezme mnoho podob. Rousseaux a další katolicky orientovaní kritici budou Meursaulta vnímat jako člověka bez hodnot, co hůř člověka připraveného o lidství. René Girard v pozdější stati vynaloží značné úsilí, aby ukázal, že základní paradox Cizince, totiž problém nevinného vraha, nemá žádné skutečné řešení; byť Camus čtenáři různě manipuluje, v jádru knihy prostě tkví nonsens. A postkoloniální kritika v čele s Edwardem Saidem zacílí na selhání Camuse jakožto alžírského Francouze, který nechá zabít Araba, co hůř bezejmenného Araba, aby stejně spřádal příběh, kterému porozumí jen Evropané.

Ale kritické přijetí Cizince ve skutečnosti bylo poměrně vyvážené. Maurice Blanchot například hned v srpnu 1942 přišel s podstatným postřehem: „Vyprávění v první osobě, obvykle užívané pro vyznání nebo vnitřní monolog, pro nekonečný popis zevnitř, pan Albert Camus používá tak, aby jakoukoli analýzu duševních stavů, jakoukoli možnost denního snění, ponechal stranou.“

Vyprávět v ich-formě, jako by šlo o tu nejodtažitější er-formu, to je základní narativní trik Cizince. Skvěle funguje i po osmdesáti letech a znejišťuje další a další generace čtenářů. Vše vidíme Meursaultovýma očima, jeho oči však rozhodně nejsou okny do duše. Meursault naopak nemá vnitřek, je jako prázdná nádoba, do níž lze nalít téměř cokoli. A to se také dělo: pro hippies šedesátých let to byl rebel, který odmítá nesmyslné společenské normy, pro reaganovské yuppies naopak loser, který nedokáže obstát a chybí mu jakékoli ambice. A rovněž v očích literární kritiky měnil Meursault barvu jako chameleon. Existencialismus, strukturalismus, nová kritika, feministická kritika, postkolonialismus, každý podstatný směr literární teorie druhé poloviny dvacátého století si Cizince přistřihl na míru. Šlo to líp než s jakoukoli jinou knihou.

Pokud však byla nějaká kritika pro vstup Cizince do literárního kánonu určující, byl to text, který vyšel v únoru 1943 v Cahiers du Sud. Jeho autorem byl — kdo jiný než — Jean-Paul Sartre. Ten už se zřejmě na neutuchající debatu kolem románového debutu nemohl dál dívat, svůj text totiž pojmenoval „Cizinec vysvětlen“, téměř jako by hodlal udělat jasno i samotnému Camusovi. A také další formulace znějí značně definitivně: „Cizinec je klasické dílo, dílo řádu, napsané o absurditě a proti absurditě.“

Sartre měl oproti rychlejším kritikům první vlny výhodu, že když psal svou studii, vyšel už i Mýtus o Sisyfovi — v říjnu 1942, ani ne půl roku po Cizinci. Pustil se do jejich srovnání a vyšlo mu, že Camus je daleko lepší spisovatel než filosof. Šlo dost možná o záměrné šťouchnutí do žeber, protože když o pár let dřív Camus v jednom alžírském deníku recenzoval Sartrovu Nevolnost, poznamenal, že Sartre je určitě lepší filosof než spisovatel.

Sartre Camuse pranýřuje hlavně za to, že Mýtus o Sisyfovi je plný domýšlivých odkazů na Kierkegaarda, Jasperse a Heideggera, které prý nepochopil. Když však přijde na styl, jakým je napsaný Cizinec, má pro Camuse jen slova uznání: každá věta románu Sartrovi připomíná ostrov oddělený od další věty tušením nicoty.

Styl Cizince chválili vlastně všichni bez ohledu na to, co jinak o románu soudili. Bude ho obdivovat rovněž Roland Barthes, když Cizince dá za příklad nulového stupně rukopisu, tedy takového způsobu psaní, v němž si jazyk půjčuje od společnosti co nejméně. Bezbarvý, dokonale průhledný styl, jedna z utopií moderní literatury.

Problém druhého

Těch zhruba sto stran a jedenáct kapitol Cizince uběhne jedna dvě. Román začíná smrtí maminky, přesně v polovině — v poledne — dojde k vraždě Araba a konec se odehrává ve stínu Meursaultovy blížící se popravy. Jestliže je v Cizinci obtížné najít cokoli, co by nějak nesouviselo s jednou z těchto tří smrtí, není to kdovíjaké překvapení: člověk na svět přichází z těla matky, ale lidská existence se rodí z lůna smrti. V tomto smyslu je Meursault vskutku existenciální hrdina.

Meursault je však existenciální hrdina zvláštního ražení. Smrt matky v něm nevyvolává smutek, natož osobní krizi, její pohřeb mu je pouze sledem událostí k zaznamenání: matčina přítelkyně během vigilie pláče, další chovanec útulku mlaská, ozve se dokonce zachrochtání; hmyz v horkém dni během cesty do kostela bzučí, tráva praská pod nohama, Meursault se nesnesitelně potí.

Kompozice Cizince je téměř osově souměrná. Vše, co se stane v první části, posoudí se v té druhé, kdy je Meursault uvězněn. Není to jen skutečnost, že neplakal na pohřbu matky, ale také to, že se hned druhý den seznámil s Marií, jako by vůbec netruchlil, a zapletl se do podezřelých záležitostí svého souseda Raymonda, co přijde na přetřes a co prokurátor během soudu obrátí proti němu. V jednu chvíli už je to moc i na Meursaultova letargického obhájce, který se vztyčí a vykřikne: „Tak jak to vlastně je, je obžalován za to, že pochoval matku, nebo že zabil člověka?“

Jistě, Meursaulta soudí za to, kým je, nikoli za to, co spáchal. Zatímco v Kafkově Procesu K. neví, z čeho vlastně je obžalován, Meursault to ví moc dobře, jenže soudí ho za něco jiného. Mezi první a druhou částí románu se však hraje o víc.

V první části Meursault žije svůj život a nepřemýšlí o něm, dokonce ani když se ho k tomu druzí snaží přimět. Jeho ustálená odpověď na každou výzvu zní, že „na tom nezáleží“. Příkladně ve scéně s přítelkyní: „Večer za mnou přišla Marie a vyzvídala, jestli bych si ji chtěl vzít. Řekl jsem jí, že je mi to jedno, a jestli o to stojí, mohli bychom to udělat. Chtěla taky ode mě slyšet, jestli ji miluju. Odpověděl jsem jí totéž, co už jednou, že to přece je bezvýznamné…“

V druhé části knihy je Meursaultova situace jiná. Topos soudního líčení je v literatuře a filmu tak vděčný nejen proto, že zaručuje napětí až do rozsudku, ale i z toho důvodu, že staví člověka proti společnosti. Soud je místo, kde se koncentruje společenský řád, a před soudem se ocitá ten, kdo ho porušil. Meursault je zvláštní případ: zavraždil Araba, ale má pocit, jako by se vraždy ani neúčastnil. Jeho soudci vcelku pochopitelně trvají na tom, že překročil zákon, Meursaultova tragédie je ovšem jiná: celou dobu se odmítal účastnit hry, kterou kolem něj všichni hráli, ale teď má být souzen podle jejích pravidel. Meursault v pravém slova smyslu nechápe, čím se provinil, ale je s to „odezírat“ svou vinu z očí, které ho v soudní síni sledují.

Druhá část tedy nastoluje problém druhého, který v daleko větší míře než Camus řešil Sartre. A samozřejmě nejen on. Hegel měl za to, že člověk nezbytně potřebuje druhé k tomu, aby se stal sám sebou, četné sociálně-psychologické teorie říkají, že druzí člověka během života zrcadlí a on do své osobnosti tento obraz včleňuje.

Meursault díky druhým přichází o svou až infantilní nevinnost a získává nový náhled na sebe sama. Camus však není Hegel, takže celkové vyznění se podstatně liší. Ano, člověk možná potřebuje druhé, aby se stal sám sebou, jenže co když ho druzí zavedou do sálu s pokřivenými zrcadly? Nebo co když je zrcadlo zašlé a ukazuje hlavně svou vlastní historii? Jsme uvnitř jednoho ze základních paradoxů vztahu jedince a společnosti: pokud člověk potřebuje druhé, aby zjistil, kým je, jak může poznat, kdy mu druzí našeptávají, že je někdo úplně jiný, než kdo je? Smutná odpověď mnoha z nás by byla, že to — přinejmenším do určitého věku — poznat nemůžeme. Včlenili jsme do sebe obraz sebe sama, který s námi nemá nic společného, a musíme se přinejmenším přerámovat.

Přesný opak

Cizinec provokuje nejen literární interpretaci, ale i Camusova životopisce. Pokusil jsem se stručně ukázat okolnosti, za nichž vznikal, avšak literární historie sama o sobě neodpovídá na otázku, proč právě Camus napsal zrovna Cizince. Podobné otázky — ozvěna údivu, proč jsem, kdo jsem, a proč dělám, co dělám — zůstávají vposledku bez odpovědi, v případě Cizince se ovšem jedná také o užší problém. Proč zrovna autor, kterému budou jeho kritici opakovaně vyčítat příliš velký morální důraz, vysmívat se jeho hrdinství, které si „přenáší svůj vlastní piedestal“, jak se vyjádřil Sartre po jejich roztržce, proč zrovna Camus napíše knihu o někom, kdo morálku odmítá, ale zjevně má vzbuzovat naše sympatie?

Jednoduchá odpověď by mohla být, že se Camus zkrátka změnil. Tak to viděl Sartre a de Beauvoirová v druhé polovině padesátých let. Měli rádi autora Cizince, respektovali spisovatele, který se během války zapojil do odboje, ale projevovali pramalou sympatii autorovi Člověka revoltujícího, v němž Camus svlékl donaha sovětský komunismus, a už vůbec nerozuměli tomu, proč ten, od něhož se to očekávalo víc než od kohokoli jiného, během alžírské války za nezávislost odmítal zaujmout jasné dekolonizační stanovisko a místo toho říkal — ještě ke všemu bezprostředně po udělení Nobelovy ceny! —, že bezpečnost jeho matky je pro něj důležitější než spravedlnost.

Opravdu se Camus změnil? Možná. Pro pochopení vztahu mezi Camusem a Meursaultem se však jeví podnětnější připomenout postřeh Milana Kundery, že postavy jsou neuskutečněnými možnostmi autorova života. Někdy to snad může platit i v čistě biografickém smyslu, na rovině „co by, kdyby“, ale pravý smysl výroku je existenciální. Jednoduše řečeno, literární postava je něco jako experimentální ego. Jako spisovatelé vytváříme postavy, abychom zjistili, jak by svět vypadal, kdybychom byli někým jiným.

Camus se skutečně několikrát vyjádřil, že Meursault je jeho negativem. Jazyk zde ovšem může mást: sugeruje, že negativ představuje přesný opak pozitivu, a z hlediska barevného podání tomu tak je; platí však i to, že negativ je s pozitivem v mnoha ohledech totožný, je jeho přesným opakem. Zdá se, že Camus v Meursaultovi ztělesnil svou obavu, kým by se mohl stát, kdyby určitému rysu vlastní osobnosti dovolil převládnout. Ale současně se s ním cítil natolik spjatý, že mu neodepřel nejen své sympatie, ale nakonec ani vykoupení.

Neboť Meursault nakonec stvrzuje sám sebe. V soudní síni nenalezl nic, co by se vyrovnalo jeho vlastní zkušenosti. A co se shromážděné společnosti týče, jediný, kdo se na něj díval bez uštěpačnosti, byl mladý novinář v šedém obleku a s modrou kravatou, v jehož „lehce nesouměrném obličeji bylo vidět jenom dvě neobyčejně jasné oči, které mě pozorně zkoumaly, ale nevyjadřovaly nic, co by se dalo vyslovit“. Není ani třeba, aby Meursault dodával, že mu to připadalo, jako by se na sebe díval on sám, abychom pochopili, že Camus zde jako Diego Velázquez na obraze Dvorní dámy přimaloval do soudní síně sám sebe. Jediný Camus pro mě má pochopení, říká Meursault, protože je jako já.

Nietzscheho učedník

Dalo by se to podat i tak, že Cizinec je příkladem toho, jak mladého Camuse pokoušel Nietzsche, pravidelný návštěvník jeho sešitů. Možná to zní překvapivě, Meursault není na první pohled žádný nadčlověk. Přesto se však v Cizinci téměř celou dobu nacházíme pod Nietzscheho vlivem. V Meursaultově neochotě vyměnit nejmenší zkušenost všedního dne za jakoukoli metafyzickou útěchu jako by se ozývala filosofova lakonická poznámka, že „Bůh je největší námitkou proti existenci“. Meursault nemá mnoho zájmů a není to zrovna génius mezilidských vztahů, ale vlastní existenci vnímá velmi ostře a na svou zkušenost nedá dopustit. Popisuje přesně okolí, žádný zvuk mu neunikne, k životu by mu svým způsobem stačilo sedět na balkoně jako kočka a pozorovat ruch ulice pod sebou. Nietzscheho učitel Schopenhauer říkal, že člověk je metafyzické zvíře, a v tomto smyslu má prokurátor pravdu, pokud tvrdí, že Meursault je nelidský.

Jestliže je pro Nietzscheho Bůh největší námitkou proti existenci, Meursaulta od existence přímo zdržuje, jak je zřejmé v závěrečném rozhovoru s kaplanem: „Ještě chtěl se mnou mluvit o Bohu, ale já k němu přistoupil a snažil jsem se mu naposledy vysvětlit, že už mi nezbývá moc času.“ Je-li jedním z hlavních cílů Nietzscheho filosofie uniknout metafyzicko-morálnímu universu, Meursault je příkladem talentovaného eskapisty, jemuž ani trest smrti copperfieldovské zmizení nepřekazí. Odmítá kariéru, manželství i Boha, aby si nezadal, a tváří v tvář konci ničeho z toho nelituje. Čekaje na popravu si uvědomuje, že k smrti jsme odsouzeni všichni. Jeho vize se zdá být osobní i neosobní zároveň: „V podstatě mi bylo naprosto jasné, že je celkem jedno, zemřeme-li ve třiceti nebo v sedmdesáti, poněvadž samozřejmě tak jako tak budou žít ostatní muži a ostatní ženy dál a celá tisíciletí na tom nic nezmění. Tohle tedy bylo nad slunce jasnější. Pokaždé bych umíral zas jen já, teď jako za dvacet let.“

Meursault je však Nietzscheho učedníkem ještě v jiném ohledu. Není to jen metafyzický eskapista, je to rovněž jeden z mála, kdo dostál Nietzscheho ústřednímu požadavku amor fati. Možná že Meursault svůj osud přímo nemiluje, přijímá ho však bez výhrad, a to je téměř totéž jako láska. Ne proto, že by to byl šťastný osud, a Meursault ví, že nebyl ani velký. Ale byl to jeho osud, a to je nakonec to nejdůležitější. Nemůžeme si vybírat, jaký život budeme žít, ale můžeme zvolit mezi přijetím života, jaký je, nebo jeho nekonečným odmítáním ve jménu něčeho domněle hlubšího, vyššího či opravdovějšího, co však naším životem není. „Já třeba vypadám, jako bych měl jen prázdné ruce. Ale sebou si jistý jsem a vším jsem si jistý, jsem si jistý svým životem i tou smrtí, která už dlouho čekat nebude,“ vyhlašuje Meursault před kaplanem. „Samozřejmě, mám jen tohle. Ale aspoň tu jistotu držím v rukou stejně pevně, jako ona drží mě. Měl jsem pravdu a mám pravdu, pokaždé mám pravdu. Žil jsem určitým způsobem a byl bych mohl žít jinak. Dělal jsem tohle a nedělal jsem ono. Neudělal jsem to nebo ono, ale udělal jsem zase něco jiného.“

Meursault stvrzuje, že jeho život nebyl nesmyslný: smyslem jeho života bylo žít ho. Poté co se nespokojenému kaplanovi vyzná ze své neviny, hvězdy na něj těsně před popravou znovu shlédnou a on se poprvé otevře „něžné netečnosti světa“. Vždy mi přišlo, že jde o klíčové spojení. Meursault konečně poznává tvář, kterou mu svět ukazoval, pravou tvář světa, a je to jeho vlastní tvář, nebo alespoň tvář jí podobná, bratrská, jak zazní v předposlední větě. Těsně předtím si ještě naposledy vzpomene na maminku a potvrdí, že nikdo — ani on — neměl právo nad ní plakat. Je to pravda tak nelidská, že ji může vyslovit skutečně jen cizinec: nikdo nemá právo poskvrnit existenci slzami.

Autor je spisovatel a šéfredaktor Hosta.