V době příchodu Evropanů na americký kontinent obývalo území severně od Mexika přibližně dva až pět milionů lidí rozčleněných do vysokého počtu etnických skupin, které hovořily kolem tří stovek samostatných jazyků. Šlo o natolik rozmanité jazyky, že je lingvisté roztřídili do více než padesáti jazykových rodin, přičemž jazykově nejrozmanitější oblastí bylo území západně od Skalistých hor a severně od Rio Grande. Na tomto rozlehlém teritoriu žili mluvčí šestatřiceti jazykových rodin, z nichž některé byly tvořeny takzvanými jazykovými izoláty, tedy jazyky, které nejsou prokazatelně příbuzné s žádným dalším jazykem, a tudíž vytvářejí vlastní jazykovou rodinu. Tou nepochybně nejpestřejší částí pak byla Kalifornie s více než stem jazyků, rozčleněných do dvaceti jazykových rodin.

Zatímco počet původních Američanů (ve Spojených státech amerických) a takzvaných prvních národů (v Kanadě) je dnes víceméně stejný jako v předkolumbovských časech — tedy více než dva miliony osob (čísla se liší v závislosti na zvoleném kritériu) —, počet a diverzita tradičních jazyků je výrazně nižší. Z oněch přibližně tří set jazyků, s nimiž se evropští kolonisté setkali po příchodu na severoamerický kontinent, již polovina přišla o své mluvčí. Všechny zbývající jazyky, které jsou dosud v aktivním užívání (podle aktuálních dat jich je sto padesát šest), považujeme za více či méně ohrožené. Pokud si uvědomíme, že dvaceti čtyřmi původními jazyky Spojených států amerických a Kanady hovoří méně než deset mluvčích a šedesáti osmi jazyky méně než sto mluvčích, všichni navíc v pokročilém věku, lze předpokládat, že se celkový počet velmi brzy ještě sníží.

Jediným indiánským jazykem ve Spojených státech, který relativně prosperuje, je navažština, se sto padesáti tisíci uživateli napříč všemi generacemi. V Kanadě je na tom obdobně kríjština, kterou dnes aktivně využívá asi sto tisíc mluvčích. Nedávné výzkumy ukázaly mírný nárůst v počtu nových mluvčích u jazyka havasupai z Arizony a také u dvou keresanských dialektů z Nového Mexika. Naopak ani jeden ze zbývajících padesáti nativních jazyků Kalifornie nemá mluvčí v nejmladší věkové kategorii.

Jazyk jako trauma

Je zřejmé, že o míře ohrožení vitality jazyka rozhoduje počet mluvčích a skutečnost, zda dochází k přenosu jazyka napříč generacemi. Jinými slovy: čím méně mluvčích daný jazyk má, tím méně je pravděpodobné, že přežije v dlouhodobém horizontu. Stejně tak nemá šanci na budoucnost, nezprostředkuje-li daná etnická komunita jazyk předků dětem. Dalším významným kritériem, které rozhoduje o stupni ohrožení konkrétního jazyka, je množství komunikačních situací, v nichž se používá. Jazyk, který funguje jako komunikační kód ve všemožných oblastech života, je pochopitelně vitálnější než jazyk, který slouží v omezeném počtu situací, například pouze při náboženských obřadech.

Co ale způsobuje, že indiánské jazyky erodují? Příčiny a jejich kombinace jsou v podstatě stejné jako ty, které narušují stabilitu ostatních menšinových jazyků napříč světem. Obecně přitom platí, že jde o faktory nelingvistické, tedy o takové, které nemají nic společného s typem jazyka (jeho gramatickou stavbou) nebo s jeho původem. O jazykovém ústupu rozhodují především faktory politické, ekonomické a společenské.

V souvislosti s nativními jazyky Spojených států amerických a Kanady tak můžeme zmínit vládní politiku a předsudky koloniálních mocností Británie, Francie, Španělska, Holandska a Ruska, jež v prvních staletích po příchodu Evropanů do Severní Ameriky působily vojensky, nábožensky i jinak na původní obyvatele, s nimiž se setkávaly, a iniciovaly tak jazykový posun směrem ke španělštině, ruštině, holandštině a posléze zejména k angličtině a ve východní Kanadě také k francouzštině. Historie evropské expanze do prostoru osídleného indiánskými národy je historií nezměrné devastace způsobené válkami, masakry a genocidou. Početné populace indiánů byly doslova vymazány z povrchu země epidemiemi evropských nemocí a společně s nimi tento svět opouštěly i jejich jazyky a na ně navázané kultury.

Po ustanovení nových státních celků (Spojených států amerických a Kanady) se začaly přidávat další faktory: násilím vynucená přesídlení do jiných částí země, roztříštění indiánských populací dalšími válečnými konflikty, zničení životního prostředí a klíčových přírodních zdrojů zlatými horečkami, nabourání tradičního způsobu života, tvrdá kulturní asimilace nechvalně proslulá odebíráním indiánských dětí a jejich převýchovou v internátních školách, kde byly trestány za používání svých mateřských jazyků. Industrializace. Globalizace.

Negativní důsledky toho všeho jsou patrné dodnes, a to i na subjektivních postojích původních Američanů k vlastním jazykům. Mnozí vnímají své tradiční jazyky ve srovnání s angličtinou či francouzštinou jako méněcenné, jako jazyky s nulovým sociálně-ekonomickým potenciálem, bez prestiže, bez budoucnosti. Aby se vyhnuli stigmatizaci a diskriminaci, přecházejí na jazyk většiny. Týká se to především mladších generací, které jsou nejcitlivější k vnějším společenským tlakům. Mnohdy je v tomto ohledu motivují i jejich rodiče a prarodiče, kteří zažili tu nejtvrdší asimilaci a nechtějí, aby jejich potomci prožívali podobné trauma.

Naděje existuje

Současná kondice severoamerických indiánských jazyků je skutečně varující a mírou vážnosti se jí vyrovná snad jen stav panující u původních jazyků Austrálie. Navzdory všem negativním okolnostem a nepříznivým předpovědím však můžeme při bližším pohledu na aktuální situaci zahlédnout i ledasco povzbuzujícího a útěšného.

Zdá se, že si čím dál více indiánských národů začíná uvědomovat centrální význam etnického jazyka pro integritu a identitu svých kmenových společenství. Postupně narůstá počet projektů a programů jazykové a kulturní revitalizace, jako je například Shoshoni Language Project při Utažské univerzitě v Salt Lake City, jehož cílem je oživit šošonštinu, tedy jazyk kmene Šošonů, jímž se tradičně hovořilo v rozsáhlých polopouštních oblastech Velké pánve. Tento projekt navíc poslouží jako vhodný příklad dlouhodobé efektivní spolupráce nativního etnika s univerzitním lingvistickým pracovištěm. Čím dál většímu počtu indiánských jazyků se rovněž daří prosadit v rezervačních školách. Kurzy vybraných původních jazyků se však nabízejí i mimo rezervace, především na vysokých školách; například Arizonská univerzita nabízí kurzy hned několika jazyků z oblasti amerického jihozápadu.

Další povzbudivou zprávou je, že se indiánské jazyky začínají prosazovat v takzvané jazykové krajině a v médiích. Začínají se množit bilingvní nápisy (v angličtině a nativním jazyce) na budovách i silničních ukazatelích. Názvy některých zeměpisných lokací získaly zpět své původní označení (mimo jiné Mount McKinley byla přejmenována na Denali). Indiánské jazyky zaznívají ze stříbrného plátna, v poslední době například v oscarovém snímku Zmrtvýchvstání (The Revenant, 2015), v němž je použit jazyk arikara. Díky moderním technologiím se však objevují už i na internetu či v mobilních aplikacích.

Neméně významným faktorem případné obnovy indiánských jazyků je skutečnost, že dochází k posílení institucionální a vládní podpory a k navýšení finančních zdrojů. Snad už neplatí, co platilo ještě před několika lety, že na ochranu kondora kalifornského šlo více prostředků než na ochranu všech indiánských jazyků na území Spojených států amerických dohromady. Symbolickým momentem se stal rok 2014, kdy aljašské indiánské a eskymácké jazyky získaly úřední status. Tato událost vlila krev do žil všem, kteří různými cestami usilují o zachování jazykové diverzity Severní Ameriky, včetně těch, kteří se pokoušejí o resuscitaci již zaniklých či — lépe řečeno — spících indiánských jazyků, jako jsou jazyky kanza, miami nebo wampanoag.

Zdravý jazyk, zdravý život

Že je nezbytné menšinové jazyky chránit, o tom už naštěstí pochybuje čím dál méně lidí. Důvodů pro jazykovou ochranu je celá řada, mnohé z nich se dotýkají nás všech a souvisejí s lidskými právy a sociální spravedlností. Ztráta jazyka totiž nebývá dobrovolnou volbou dané etnické komunity, nýbrž důsledkem politické represe, společenských předsudků a v určitých případech rovněž etnických čistek. Mizení jazyka je konkrétním společenstvím prožíváno jako krize skupinové i individuální identity a bylo doloženo, že má negativní dopad jak na fyzické, tak i duševní zdraví jeho členů. Jazyková revitalizace proto obvykle nemá za cíl pouhé oživení jazyka — rovnomocně usiluje o obnovu kvality života.

Do budoucna přitom nemusí jít jen o ochranu kvality života, ale přímo o záchranu života jako takového. Díky úzkému propojení s přírodním a kulturním prostředím, v němž jsou používány, mají domorodé jazyky ve svém systému zakódovány informace, které se ukazují jako klíčové pro přežití celého lidstva. Domorodé národy vědí mnohé o západnímu světu dosud neznámých potravinových zdrojích, léčebných postupech nebo třeba o způsobech předcházení rozsáhlým požárům. Připustíme-li, že mezi největší výzvy, jimž budeme všichni čelit (či už čelíme), patří úživnost přelidněné planety, šíření nových nemocí a změny klimatu, nemůžeme si dovolit tyto archaické znalosti zakotvené v nativních (nejen indiánských) jazycích nebrat v potaz.

Lingvisté pochopitelně brojí za jazykovou diverzitu i z důvodů čistě vědeckých. Čím vyšší počet jazyků mají možnost poznat a prozkoumat, tím přesněji dokážou formulovat, co je a co není v jazyce možné a do jaké míry rozmanitost jazykových pravidel nebo funkcí ovlivňuje myšlení lidí. Vymírání jazyků tudíž jinými slovy snižuje naše šance poznat komplexnost lidské mysli a jejího fungování. Výsledky jazykovědného výzkumu a zkušenosti vyzískané z aplikace nových metod výuky menšinových jazyků v rámci jejich revitalizace lze navíc použít při výuce cizích jazyků a stejně tak i v překladatelské praxi.

A je záhodno zdůraznit, že se zánikem jazyka nemizí pouze primární prostředek mezilidské komunikace, nýbrž také nezbytný nástroj a zdroj ústní slovesnosti, poezie, prózy, divadelního umění, filozofie, historie nebo náboženství. Každý jazyk je svébytný a krásný, autenticky zrcadlí lidské vědomosti a zkušenosti a podává o nich a světě věrohodnou zprávu.

Dekáda 2022—2032 byla Organizací spojených národů vyhlášena Mezinárodním desetiletím původních jazyků. Předpokládám, že hlavním cílem této iniciativy je upozornit na příčiny a míru jejich ohrožení a na význam jejich zachování pro budoucí generace. Čas běží a poslední mluvčí mnoha jazyků odcházejí. Pokud se nám v následujících letech nepodaří jazykovou erozi zbrzdit, hrozí, že se černý scénář zmíněný výše naplní a jazyková rozmanitost naší planety bude nenávratně zredukována. Severoamerické indiánské jazyky budou bohužel první na řadě.

Autor je antropolog a lingvista.

Je zřejmé, že o míře ohrožení vitality jazyka rozhoduje počet mluvčích