Umí literatura vykonávat dějinnou spravedlnost, když vytahuje z minulosti ty, na něž se neprávem zapomnělo nebo jejichž historická a životní role byla ponížena a dezinterpretována? Není to nemístná domýšlivost, literární chucpe či zpupnost, přeceňující sílu slova, jehož moc se blíží divokému kouzlu? 

Přijímání a odmítání tohoto kouzla je osudem literatury i všech těch, kteří píší, ať už je k tomu žene cokoli. Nejsilněji tuto moc (se všemi konotacemi, jež to přináší, včetně manipulace a ovládání) obvykle cítíme tam, kde je psaní v až narcistní poloze, kdy jde o psaní samo a o nic jiného, o proces tvorby, v němž se vytvářejí díla a lidé, kteří se tak snadno stávají „pouhou“ funkcí psaní, jako se to děje právě v psaní Franze Kafky, který, jak se často cituje, není nic než psaní, ničím mimo ně. 

Spisovatelka Magdaléna Platzová se ve své knize Život po Kafkovi proti této funkcionalizaci a sebestřednosti psaní bouří. Ale po svém — empatickým psaním. Východiskem jejího „boje“ o opětovné vypsání života Kafkovy dlouholeté přítelkyně Felice Bauerové, která se stala literární postavou ve stovkách Kafkových dopisů, se zdá být sou-cit. To slovo je míněno v silném rousseauovském smyslu spolu‑bytí, není to tedy dojímání nad zapomenutým osudem, nýbrž pokus proniknout do života a slovem ho znovu vynést na světlo boží. Platzová neprovádí obranu postavy, jako se to povedlo například Jeanu Amérymu v báječné knize Karel Bovary, venkovský lékař, kde se slavný Flaubertův příběh o zoufalství Emmy Bovaryové z přetvářky měšťanské společnosti proměňuje v obžalobu její marnivosti. Platzové chybí Améryho důraz a razance, s níž se za svého „hrdinu“ a jeho dějinný význam pere, a to i proto, že nestojí na ničí straně, nehledá v mediální logice vítěze a poražené. Bližší je jí souznění s osudem, kafkovsky ortelem, který jako by pronikal nejen Kafkovo dílo, ale i jeho posmrtný život v dopisech schovaných Felicí Bauerovou, dožívající svůj postkafkovský život v Americe. 

Zveřejněná 

Co v tom všem znamená „post“? Ono „nach“, o němž píše Walter Benjamin, když přemýšlí o našem moderním způsobu prožívání a promýšlení dějinnosti? „Nachleben“, posmrtný život Franze Kafky, je dostatečně znám. Felice Bauerová v něm hraje roli múzy, spouštějící veškerou Kafkovu kreativitu, bez ní by pražský spisovatel zřejmě nenapsal svá nejlepší díla; ale sehrává také roli pouhého prostředku ke Kafkovu sebepoznání, které lze sledovat jako román v dopisech na více než sedmi stech stranách, kterými Kafka Felici během jejich vztahu zaplavil. Láska, využití, či dokonce zneužití? Vše najednou a v různých vrstvách. 

Magdaléna Platzová se zajímá ještě o jiné Nachleben, než je probírání vztahu, který se někdy mění z mileneckého na terapeutický, jindy je v dopisech čistou hrou literatury, Kafkovým „cvičením“ v pozorování a vypjaté stylistice. Jde o život často zapomínaný, tedy obyčejný životaběh Felice Bauerové, v němž se sice Kafka zjevuje jako důležité ohnisko osobního vnitřního citu, ale který má i své obyčejné peripetie: manželství s finančníkem, jeho předčasná smrt, úprk před holocaustem za oceán, každodenní rituál obživy v malých obchůdcích na východním losangelském pobřeží Spojených států, vůně, pocity, chutě. Poměrně velkou část vyprávění tvoří stopa Grety Blochové, s níž si Kafka také psal, poměrně otevřeně, z čehož vznikly senzacechtivé úvahy o tom, že Greta donosila Kafkova syna. 

Celé pole těchto prostupujících se Nachleben se rozevírá dopisem Felicina syna Joachima M. (jde o dopis autentický a je jedno, zda vyfabulovaný, nebo ne), který kritizuje knihu Eliase Canettiho Druhý život. Kafkovy dopisy Felici, napsanou slavným autorem po prvním vydání Kafkovy korespondence. Canetti Felici děkuje, ale zároveň se za ni stydí, zejména za to, že dopisy bývalého milence prodala. V Canettiho knize je to jen malý morální osten na začátku, přesto bylo pro Platzovou důležité říct, že s láskou a jejími plody se tu nijak neobchodovalo. Felicin ortel byl jiný, jak dokládá celá kniha: pod tlakem Kafkova veřejného Nachleben, jeho slávy i nakladatele Schockena svolila ke zveřejnění spisovatelova psaného nitra, jež bylo i kusem jí samé. 

Canettiho vyjádření se v podobně empatickém čtení dá omluvit snad jen tím, že byl do Kafky vážně zamilován. Propadl zjevně jeho psaní natolik, že ženě, která zachránila důležitou část Kafkova díla, potřeboval za údajnou nelásku a domnělou zištnost vyčinit. „Četl jsem ty dopisy s pohnutím, jaké jsem leta nezažil u žádného literárního díla,“ píše Elias Canetti v českém překladu knihy Druhý proces. Kafkovy dopisy Felici, kterou stejně jako Kafkovy dopisy kongeniálně přeložila Viola Fischerová. „[…] ty dopisy do mne vstoupily jako vlastní život a už jsou mi tak záhadné a blízké,“ pokračuje Canetti, „jako by ke mně patřily odedávna, od doby, kdy jsem se pokoušel pojmout do sebe celého člověka a pokaždé ho pochopit znovu a jinak.“ Zvláštní, že totéž držitel Nobelovy ceny za literaturu nepřipustil u Felice Bauerové, ale zamilovaní, pateticky hrdí na svou výjimečnost, bývají slepí. 

Možná za to může i sám Kafka, který si do svého deníku po prvním setkání s Felicí 13. srpna 1912 v pražské Skořepově ulici, kde tehdy bydlel Max Brod, zapsal: 

Kostnatá prázdná tvář, která svou prázdnotu neskrývala. Odhalený krk. Halenka s ohrnutým límcem. Vypadala oblečená zcela po domácku, ačkoliv to tak vůbec nebylo, jak se později ukázalo … Nos jakoby přeražený. Světlé, poněkud nepoddajné vlasy bez půvabu. Silná brada. Když jsem si sedal, poprvé jsem se na ni podíval pozorněji, když jsem seděl, byl můj ortel už nezvratný. 

Platzová ve své knize vykresluje jinou Felici. Ostatně totéž sledujeme i v průběhu Kafkova pětiletého psaní, během něhož se Felice z „vážené slečny“ či „milostivé paní“ postupně mění v „Nejmilejší“ a její původní prázdnota se velmi intenzivně naplňuje. Canetti má oči jen pro svého literárního miláčka, i proto Život po Kafkovi dodává Felici jistou spravedlivou satisfakci, nový život. 

Psaní Magdalény Platzové je samozřejmě bezbariérové. Nevyvolává odpor, nýbrž vtahuje do objevovaného nového života. Nesporný náboj empatie, který je z knihy cítit, proniká i do samotného textu a jeho splétání v různočasových obrazech. Není nikdy reportážně popisný, či dokonce žurnalistický, přestože to v některých místech přirozeně hrozí. Například když se autorka vydává po italské stopě Grety Blochové a napojuje se na zdroje místní historičky. S empatickým psaním zjevně souvisí také potřeba spisovatelky vnést do knihy svou osobní historii, která se protnula s tou Felicinou a Franzovou; dělá to snad, aby usnadnila pochopení všem, kteří se ptají, proč se o Nachleben Kafkovy přítelkyně tolik zajímá. Možná aby dosvědčila svou vnitřní potřebu psaní o Felici (o Kafkovi), jako by sám velmi vtahující text coby „důkaz“ jejího života po životě nestačil. Ne všichni čtenáři to budou cítit jako odklonění od dobrého hlavního proudu do tišin, které mohly zůstat klidně utajeny, celá řada přecitlivělých čtenářů se ale jistě najde. 

Magnetický střed 

Život po Kafkovi se nevyhne určité melancholii, spojené nutně s odkrýváním mrtvých a jejich znovuožíváním, souvisí však zároveň s motivem spravedlnosti vůči těm, kteří byli přes fascinaci Kafkou a jeho dílem přehlédnuti. Akt spravedlnosti psaní tu nesouvisí jen s tím, že někdo vystoupí ze stínu, aby byl dobře nasvícen a uznán publikem. Felice ostatně dostala poměrně velké zadostiučinění tohoto druhu od německého literárního historika Reinera Stacha, který ve svém mamutím třídílném životopise Franze Kafky věnuje Felici a jejímu vztahu s Kafkou desítky stran. Klíčovou roli sehraje Felice ve druhém díle Kafka 2. Roky rozhodování, kdy se skutečně jen díky ní otevřou v Kafkovi dosud zatuhlá stavidla literárního talentu a Kafka v krátké době napíše Ortel a Topiče. Ale podrobně se probere i její rodina, sebevědomá práce pro firmy prodávající fonografy, radost z užívání života. I v jiných textech — například právě u Canettiho — výjimečné chvíle štěstí při společném pobytu Franze a Felice v Mariánských Lázních (3.—13. července 1916), štěstí, i erotické, jež se samozřejmě objeví i v Dopisech Felici. 

Magdaléna Platzová se propisuje k Felici, která už z dopisů vystoupila, ženě trpělivé, oddané svému muži a synovi, ženě citlivé a přemýšlivé, k Felici, jež žije bez Kafky, přinejmenším se o to pokouší, možná po tom touží. Život po Kafkovi, dokládá celá kniha, je nicméně bez Kafky nemožný: pro Broda, Gretu i Felici je i po své smrti magnetickým středem jejich životů, jak ukazuje nádherný obraz krabice, v níž Felice spisovatelovy listy dlouhé desítky let ukládá, než se — už jako stará dáma — odhodlá k jejich vydání budoucímu světu. A tak se do centra dění opět dostává Kafka, přesněji řečeno Kafkovo psaní, které ovládá vše, čeho se postava spisovatele zblízka i zdálky dotýká, včetně vrtkavé pozornosti dějin, jež si dnes dělají nárok na přesnější pochopení jeho života a tvorby. Psaní je i srdcem mileneckého vztahu dvou F., místem, v němž se na čas zrodila vzájemná energie spojení, ale nakonec i bodem zlomu, punktem nemožnosti spolu-bytí, propastí, v níž dojde k „definitivnímu“ rozpadu vztahu. 

„Kdyby Franz dokázal psát snadněji, třeba jako Brod, mohlo to s ním dopadnout jinak,“ míří k pomyslnému jádru vztahu autorka a v osudových větách pokračuje „Ale jeho psaní bylo vrtošivé a nevypočitatelné jako nějaké pohanské božstvo. On ji možná upřímně chtěl, ale jeho psaní ji nechtělo … Bylo to jeho psaní. Kvůli němu si ji nemohl vzít, zbytečné si něco nalhávat.“ Ne, nic si nenalhávejme, ani kvůli znovuzrození Felice. Pohanské božstvo Kafkova psaní žije dál právě proto, jak nekonvenční bylo, a s ním žijí i všichni, kdo se ho zblízka i zdálky dotýkali. To v něm je skutečná možnost jejich nového života.

Autor je publicista a kritik.

Magdaléna Platzová, Život po Kafkovi, Argo, Praha 2022, 240 stran.