Štafetu sloupků o hudbě přebírám v dokonalou chvíli. Kráčím do prodejny knih a hudby Rekomando, kloužu, padám na vlastní nohu, podle bolesti na omdlení tuším problém. Cizí lidé mi podávají brýle a mobil, zvedají mě, říkám, ať se nezdržují. „My Ukrajinci! Nužno sebě pomagať, my vsě ljúdi!“ Tato deklarace mě v této mdlobné chvíli oslovuje jen vzdáleně, ale jsem rád, že mě Ukrajinci opírají o Rekomando. Přebírá mě Josef Jindrák, šéf prodejny a zakladatel dobré skupiny, jejíž jméno si vygooglujte, zhudebnila Ouředníka, Ajvaze a Deleuze. Volá mi sanitku, přeskočíme několik hodin, mám berle, sádru a pod ní dvě zlomené kosti v kotníku. 

Do té doby jsem zvědavě probíral světové seznamy nejlepších alb roku, míchal je s vlastními tipy, sestavoval z nich pořady pro rádio. Nyní se učím chodit bez došlapu na srůstající nohu a nechávám si radit (proti puchýřům od berlí jsou dobré rukavice na kolo). Od úrazu jsem si nepustil žádnou hudbu. O čem psát? 

Vlastně je to jasné. Vím, že ze situace nechodiče musím vymáčknout, co se dá. Obrátit ji ve svůj prospěch: a v tu chvíli už myslím na radikálnější hudebníky, kteří koncepčně pracovali se svým postižením, nemocí, handicapem. Když velkého kytaristu Dereka Baileyho postihl syndrom karpálního tunelu, experimentátor nějaký čas nehrál a pak začal pomalu procvičovat zápěstí: kytarovou hrou, ovšemže jen v takových pohybech, jaké ruka dovolila. Album Carpal Tunnel snad ukazuje vývoj pohyblivosti a nálady, ale hlavně konstrukci stylu v situaci, kdy si vás osud podává. Baileymu ovšem redukce pohyblivosti nesebrala možnost dál mapovat svébytnou hrou svou existenci.

Na nedávných světových festivalech artové hudby se opakovaně zjevil performer a saxofonista JJJJJerome Ellis, který tematizuje svou koktavost. Víme dobře, co je zadrhávání: mluvčí zbytečně opakuje slova a slabiky, také má řečové bloky — nemůže vydat hlásky, přičemž dobře ví, co chce říct. Ellis hrdě a imaginativně nabízí skrytou krásu přerývavé řeči jako metaforu k lidskému jednání a přírodním procesům. Jak klikatá je cesta slova od mysli k ústům? Ptám se spolu s Dže-Dže-Dže-Džeromem při své klikaté cestě od postele na záchod. Víc hledejte v jeho albu The Clearing.

Jacob Kirkegaard ve skvělé instalaci Phantom Bell tematizuje tinnitus. Keith Rowe vtahuje do hry svou Parkinsonovu nemoc: nechává hudbu dělat si zčásti, co chce, ukazuje nemožnost sebeovládání. Co je proti tomu moje sádra? Zaslouží si spíš přirovnání ke kabaretní písni, kde nastydlá Nina Hagen kýchala a smrkala. Ale aspoň už vím, že z hudby sebevědomě vyrůstající z omezení by mohl být povzbudivý pořad. 

Autor je hudební publicista.