„Už teď doplácíme na to, že spisovatelé, umělci a novináři se vyhýbají riziku, v obavě o své živobytí, pokud se odchýlí od konsenzu nebo jen v určitých oblastech neprojeví dostatek horlivosti.“ — „Jako spisovatelé potřebujeme kulturu, která nám dává možnost experimentovat, podstupovat rizika, a dokonce se mýlit.“ — „Odmítáme jakoukoli falešnou volbu mezi spravedlností a svobodou, jež ve skutečnosti nemohou existovat jedna bez druhé.“

Ty věty pocházejí z tři roky starého otevřeného dopisu, jejž publikoval magazín Harper’s. Podepsalo ho tehdy na sto padesát autorů včetně Margaret Atwoodové, Fareeda Zakarii, Salmana Rushdieho, Francise Fukuyamy nebo Daniela Kehlmanna. Hlavně díky tomu z něj citovala světová média. Většinou jej uvedla jako protest proti cancel culture a je pravda, že některé odstavce míří tímto směrem, přičemž vztáhnuto na český kontext trochu přestřelují. Smysl dnes již pozapomenutého prohlášení byl však hlubší: jako spisovatelé a intelektuálové potřebujeme prostor, v němž můžeme věci svobodně promýšlet, pochybovat o všech pravdách a především o sobě a příležitostně se mýlit. Nechceme být za každým rohem konfrontováni s definitivními poznatky o tom, co je správné a pravé. Už proto, že když v románu prší, čtenář obvykle nezmokne.

Tento svobodný prostor v západní kultuře skutečně existoval. Říkalo se mu umění. Přinejmenším posledních sto padesát let — s výjimkou diktatur — platil konsenzus, že umění předpokládá, vyžaduje a požívá autonomie na mocensko-politické sféře. Sociolog Pierre Bourdieu v dnes již klasické monografii Pravidla umění dokládá, jak se od poloviny devatenáctého století svébytnost umění ustavovala. Jinými slovy, není to samozřejmé, že umění se emancipovalo od náboženství a politiky. Šlo o kulturní výdobytek, za nějž jsme vděčili konkrétním intelektuálním sporům a soudním procesům a na hlubší úrovni také intuici, že život je víc než prosazování zájmů. Umění nás o životě mělo zpravovat, ne ho spravovat.

Něco se však stalo. Autonomie umění už není tak samozřejmá, jak jsme si zvykli. Ve veřejném prostoru to málokdy zazní explicitně, ale různé kauzy poslední doby spojuje právě nárok na to, že umění by mělo být v souladu s politickou agendou. Západní nakladatelé zaměstnávají nové typy redaktorů, takzvané sensitivity readers, kteří ověřují, zda se v rukopisech neobjevuje něco, co by mohlo být ohrožující pro různé typy identit. Ze stejného důvodu se vede debata o tom, zda a nakolik je žádoucí zasahovat do děl mrtvých autorů. Roald Dahl je trochu vzdálený, ale co třeba Karel Čapek? Máme ho přepisovat, když v Povětroni opakovaně používá výraz „negr“? Jestliže Čapek píše o negrech, demaskuje to jeho domnělý humanismus, nebo to jen ukazuje na jiný socio-lingvistický kontext? A podle toho: Je žádoucí vzdělávat čtenáře v tom, že díla jsou vždy poplatná době svého vzniku, nebo přebírat kánon jako hrách a vybírat z něj výrazy, které se jeví problematické? Pokud platí druhé, v jakých intervalech hodláme kánon revidovat?

Není to však jen nakladatelský provoz, který musí řešit dilemata spojená s tím, že umění jako celek, ale i konkrétní díla přestávají být světem „jenom jako“. Najednou se bojíme, že když v románu prší, čtenáři zmoknou. Dříve jsme měli za to, že potřebujeme prostor, existenciální laboratoř, v níž lze zkoumat i ty záhyby zkušenosti, které jsou v osobním životě patologické a v občanském nežádoucí. Jenže i kritika dnes předpoklad vnitřní autonomie díla bohorovně destruuje. Pokud v podcastu Alarmu tl;dr zazní, že se nový román Petry Hůlové Nejvyšší karta odehrává za deset let, protože vypravěčka je o deset let starší než autorka, je to jen komický lapsus, nebo výmluvný symptom toho, že románový svět přestává být i pro kritika pochopitelný bez vnějších referencí? Alarm navíc daný díl podcastu promoval pomocí claimu, jehož hlavním sdělením bylo, že vypravěčka je špatná feministka, a Eva Klíčová pak ve své recenzi vypravěčce — nikoli autorce! — doporučila, aby si přečetla něco z druhé vlny feminismu.

Co tato transgrese, stejně radikální jako bizarní, přináší? K čemu je literární kritika, která předpokládá, že špatná feministka nemůže být dobrá vypravěčka? Na co si to hraje kritika, která postavě románu doporučí literaturu, aby se stala lepší postavou? — Pro Švejka tu je Clausewitz a pro Josefa K. Weberovy statě o byrokracii, jinak svůj proces nikdy nepochopí…

Ne, autonomie umění neznamená, že umělecké dílo je svatý okrsek a člověk si nejdřív musí omýt nohy, než do něj šlápne. Je to spíše kredit, který společnost umění poskytla: společnost omezila dosah své disciplinace, protože nahlédla, že sociálno není totalitou světa, jen jednou jeho vrstvou. Umění ty vrstvy propojuje, vstřebává společenská témata a testuje je pomocí postav, ukazuje napětí mezi postojem, prožíváním a jednáním, obrací věci z líce na rub, nechává postavy klesnout na dno, aby mohly pohlédnout vzhůru, nebo jim naopak dopřeje úspěch, aby předvedlo, jak hloupě začnou na svět shlížet… Nepotřebujeme vědět, co je správné, potřebujeme vědět, co se s námi děje.